Básně - pátá sbírka 2018 "Kam mě úsměv zavedl"

1. května 2018 v 9:37 | Lâmina Fria
JARO: AUGENTIERCHEN

Srazí se, vzepře se, zchladne má krev,
když cítím, že se blíží ten čas.
A zhroutí se, padne a ztěžkne můj dech,
ve chvíli, kdy překročíš práh
a já vidím tě zas.


Kříž pro dav (březen)

Tvé ruce zabily,
že skončils v té díře?
Samy tě pohřbily.
Může za to hněv?
Co jsi jim provedl,
že trpíš jak zvíře?
Snad jsi svět podvedl
a prolil jsi krev?

A já chytám se naděje prohnané!
Já tu stojím, v dlani chlad, to oporou je mi mříž!
Dech je těžký a karty jsou rozdané.
Tak pojďme hrát, dokud oprátka houpe se vysoko!
Strach jen tak na oko.
Těší to davy.
Závody se smrtí předem jsou prohrané.
A já tu stojím, v dlani chlad, v křeči svírám zdobný kříž.

Tvé oči zradily,
že skončils tu v pasti?
K hříchu se zrodily,
touha je vinna!
Co jsi mi provedl,
mé srdce v hrsti.
Kdo tě sem zavedl?
Víra je dřina.

A já vztahuji ruku k tvé tváři.
Stojím tady, v těle chlad, chyť se mé dlaně přes tu mříž.
Kov rozbiji, co štěstí maří.
V kobkách dvě srdce spojil snad jenom Mengele.
Dav už se sem dere.
Pověsit vězně.
V tom závodě lhostejným se daří.
A já tu stojím, v srdci chlad, na zem dopad zdobný kříž.


Žhnou (březen)

Života stín i krále zotročí,
nemůžu předstírat, že existuje bezpečí.
Klid cítím, jen když pohlédnu do očí,
které žhnou, nenávidí,
vztekem září, rudě vidí
a mě znovu o lásce přesvědčí.

Života stín přináší zoufalost,
vleču svoje břímě: směšnou oddanost.
Jeden pohled, to probouzí se troufalost.
Těch očí lesk, chladná břitva,
utne dech, v srdci pitvá
a mě zmocňuje se opět bezradnost.


Boj se (březen)

Jako stvůře, co v tmách hladoví,
i mně žaludek sevřel divný chlad.
Tenhle příběh vám nikdy doma nepoví.
"Boj se," přítel mi na srdce klad.

Boj se jeho stínu
A té pomalé chůze,
děsivý krok, co patří jen lůze.

Boj se a vnímej vinu,
jaké si břímě nese.
Netvor, co naším světem třese.

A já se odvrátila od děsivých slov,
vyrazila, kam srdce moje hnalo.
Zaslepená vlastním hříchem zahájila lov.
"Boj se," na mysl mou se stále dralo.

Boj se jeho dechu
a chladného hlasu,
šepotu, co překrucuje krásu.

Boj se toho cejchu,
značí kajícníka
a věčný trest, co nikdy neutíká.



Život přináší dary (duben)

Živote, vzdávám se, sklesle tu sedím,
dopadá na mě, jak hloupě se chovám.
Kletby a modlitby přes zuby cedím,
posedlost svou však už teď těžko schovám.

Odpusť mi, živote, zas tebou mrhám,
přemýšlím, jak všech svých citů se zbavit.
Našla jsem básně, jež na kusy trhám,
sepsané myšlenky s mocí otrávit.

Vím, že jsi, živote, úžasný dar,
a já neměla v úmyslu seknout se na místě.
Pročs mi dal lásku, co přináší zmar,
a víru, že těšit se můžu zas na příště?

Živote, nepíše, živote, nevolá.
Proč jsi mě vzkřísil zrovna teď a pro něj?
Z transu mě probereš a hned jsem za vola.
Prý "Jdi si a to nejlepší konej."

Nemůžu, živote, prosím už neser mě.
Kde byla radost, tam je teď prázdno.
Třesu se před ním tak jako posledně,
ale teď je to strachem, v tom mám jasno.

Kdybys mi aspoň dal z moudrosti strach,
ale místo těch jeho svých činů se bojím.
Pár slov, co promění touhu na prach,
a nesmyslný zájem, za kterým si stojím.

Živote, postavils mezi nás plot,
není to on, kdo je uvězněn v srdci.
Mou budoucností je jen vír nejistot,
netušíš, jak sžíravý je to teď pocit.


Zlý sen (květen)

Někdo ten zlý sen snít prostě musí.
Mně se to hnusí, že s každým dalším mým dobrým slovem
blíží se moment, kdy mám ti dát sbohem.
Až z očí sejdeš, pak snad i mysl zapomenout zkusí.

Je to jako přijít o fantomovou ruku.
Už to mám z krku, nemusí mi chybět, co jsem neměla.
Touha je žár a já se spálila.
Každý svou cestou teď půjdem, tak přidejme do kroku.

Srdce mi zalepil jakýsi tmel.
Už abys šel - však ten den přijde, kdy budeš tu naposled.
Tmel se rozpustí a já přijdu o nadhled.
Přestanu dýchat, ty zmizíš z mého života, ze všech svých cel.



LÉTO: RÁZINDŽÍ

Jaký je to pocit, ty ztracená krásná dívko,
ignorovat svět, kterým denně procházíš?
Sama se dost nesnažíš,
jen prázdná místa nacházíš
a divíš se, proč konec je tak blízko.
Nevíš nic.


Význam (červen)

S láskou vzpomínám na dny ztracené,
kdy to bodavé slovo znamenalo jen chlad.
Byl to symbol prázdnoty a duše ztrápené
a pak ses mi jak přízrak do mysli vkrad.
A měníš význam...

Význam, co já nepoznala.
Co to znamená být uvězněný ve vězení.
Zatímco já o poutech psala
jak o romantickém bludu,
tys zakusil, že poetické to není.

Chybí mi dočista zoufalé výkřiky,
co vykreslují vzpomínky jak pochmurnou celu.
Ta nejdrsnější přirovnání použitá bezděky
se spoustou krve, viny a smrtících výstřelů.
Mění to význam...

Význam, v který nevěříš.
Nenapadlo by mě nikdy, že budu psát o vězení,
o tom pravém, kde teď sníš,
zatímco já stále píšu
a v metaforu tavím tvou rutinu denní.

Přeji si vrátit se do těch dob mrazivých,
neboť tělem mým třese teď víc než jen chlad.
Vzrušení, jako když topím se v očích tvých.
To slovo řve, jak nesmím tě milovat.
Změnilo význam...

Význam, jejž tak nenávidím.
Že člověk může trpět i v reálném vězení.
A zdi, ty navždy nutí k pláči,
víc než je už nevidím.
Jeden člověk význam navždy změní.

(Vzpomínka na Lék)




Rázindží (červen)

Řeže na prsou a bodá v týle tenhle strach.
Víří v okolí a dusí jako popel v plicích.
Srdce bije splašeně, oči zaslepil prach.
Nejistota odráží se ve všech mých krocích.

Jste to vy!
Na druhé straně!
Miluju vaše stíny, dál čekám jen na ně.
Za závojem!
Můj tep zmatený!
Jak dostat mám se k padlým duším, jenž jsou lapeny?

Řeže do očí, s myslí tančí jenom chtíč.
Jak rozervat závoj rukama, jež se třesou?
Z hedvábí ostnatý drát, za zády bič.
Svázané nohy těžko k cíli mě donesou.

Jste to vy!
Myšlenek stíny!
Já toužím stát se součástí vaší viny.
Za závojem!
Přijďte ke mně!
Pochybili jste, ale já jsem to zlé sémě.




Sněm vlků a hadů (červen)

"Jen jsem Tě spatřil, tajil se mi dech."
"Jste pouze přízrak, tak jakýpak spěch?"
"Když jsem Tě spatřil, jsem jako bez duše."
"Kéž byste jen prošel, nevnímaje, netuše."

"Vždy Tvá blízkost duši mou zahřeje."
"Slova tak vábivá, má mysl sedře je."
"… Hladit Tvé jemné dlouhé vlásky…"
"Mohla bych propadnout svodům té lásky?"

"… Hladit tvoje krásné tváře…"
"To už vám nikdo neodpáře."
"… A líbat Tvé rty sladké…"
"Stojíme na lávce vratké."

"Když jsem Tě spatřil, o tom všem sním."
"Jste má nemoc i lék, to už teď vím."
"Až přijde chvíle, kdy políbit Tě smím."
"Že přeji si to, nikomu nepovím."