čtvrtek 23. července 1865 - Vzpomínky na Nexidy

10. dubna 2015 v 20:37 | Raziel |  Razielovy zápisky
Poslali je všechny do továren jako podřadné dělníky, jako trosky, které nic nezmůžou, a přesto byli mnozí schopnější než já. Ale jejich otcové neveleli Eliminaci.

Měšec zlata - "Odteď je váš!" - "Rozumím pane, o pane ..." - tisíce poklon - "Služebníček ... bude se mít líp než všechny mé vlastní děti." A tak jsem byl přijat do rodiny v Krutecku. Taky nějcí "von", velmi bohatí, ale čím je člověk bohatší, tím víc touží po dalším zlatě (přijali mě za měšec a další dva jim byli slíbeny, když mě v pořádku vrátí.) Byla to první věc, kterou jsem se v Nexidech naučil, ale o takovýto poznatek doma nestáli. Druhé mé velké zjištění bylo, že když se dostanete do rodiny s přebytkem dcer vhodného věku, zasnoubí vás, ani o tom nevíte ...
Ale nebylo to vlastně až takhle úplně rychlé a jednoduché. "Můj syn," říkal tehdy ten důstojník, co mě tam odvedl, a poklepal mi otcovsky na rameno, "potřebuje vzdělání a tady v Krutecku jsem našel vhodnou školu ... (následovalo dlouhé vychvalování Krutecka a velkorysosti zdejší honorace, čímž si zajistil přízeň toho obtloustlého zbohatlíka, který mi měl poskytnout domov) ... a pochopitelně někoho tak důležitého bych nechtěl strkat do internátu." Zdůraznil tedy, že jsem důležitý a že by o mě měl pečovat.
Stal jsem se tak hostem u von ... von ... Vzpomínám si, že na cedulce na dveřích měli v kovu vyryto "von Braun", což se však někdo pokoušel evidentně úporně odstranit. Na štítku bylo víc škrábanců než písmen a když jsem u Braunů strávil delší dobu, zjistil jsem, že se podepisují jako "Brown" a žádné "von" se zde už nepraktikuje. V Nexidách s tímto bylo utrum.
Mohl jsem to chápat, když mi bylo devatenáct a Nexidy jsem neznal?

Starý Brown mi pak vysvětloval, že šlechta byla zrušena a ono "von" bylo pro všechny ty poctivé továrníky až příliš dráždivé. On sám měl továrnu, ale nezaložil ji - jako většina šlechticů ji zdědil (zdědil po nějakém předkovi, který bezpochyby patřil k nám, ale on sám už o tom neměl tušení ... ale jak jinak by taky mohlo dojít k tomu, že jsme si vytypovali právě jej?), což ostatní továrníci považovali za ... nízké. Být šlechticem v Nexidech bylo téměř za trest. Pohlíželi na vás jako na neschopné, ale můj hostitel Brown měl alespoň dostatek peněz, a tak mě to netrápilo. Byl také dostatečně laksní a flegmatický (takže ho to taky moc netrápilo), a tak ani neřešil, že jsem se zdržoval v továrně dýl než on a jeho vlastní synové, kteří ji měli právoplatně dědit. Já nestál o továrnu. Stál jsem o ty lidi.

Poslali mě do Nexid, abych se dostal k surovinám, zjistil výrobní procesy, ale ... žádná z továren v nejbližším okolí (myslím, že jsem jich s různými výmluvami prošel asi dvacet tři) nebyla nijak přínosná. Ne pro ně.
Pro mě znamenaly svobodu. Vypadl jsem do Nexid, dohled nade mnou měl mít jen Brown a ten se staral víc o to, aby se mi zalíbila jeho Betty, Lucy, Mary a nebo ta čtvrtá nejmladší, jak ona se ... Carla? A já se do vily vracel až pozdě v noci, kdy továrny utichly.
Ne ta Brownova.

Byl to starý rozlehlý komplex, zato moc hezký, přestavěné něco, co asi původně bylo moc šlechtické, asi letní palác či co. V podzemí bylo hodně chodeb, které nikdo nestřežil. Možná o nich ani nikdo nevěděl.
Strávil jsem zde zrhuba rok a pak Brown, krátce před tím, než mě definitivně umluvil ke sňatku s Betty, zemřel na souchotiny. Poměrně náhle - pro mě to bylo náhlé, ale přiznávám, nikdy jsem se o jeho zdravotní stav nezajímal. Betty přešla chuť na svatbu a synové se začali hádat o továrnu.
Řekl jsem jim, že když starý Brown zemřel, musím si najít jiné místo, kde bych pobýval, abych jim nedělal potíže navíc. Betty se kupodivu rozzářila. Tak jsem odešel. Odešel z jejich vily, ale domů se nevrátil. Poslal jsem zprávu, že můj výzkum postupuje perfektně a že potřebuji víc času. O smrti Browna jsem se nezmiňoval, ale raději jsem nepsal ani nic, co by naznačovalo, že stále žije. Výzkum má stejně přednost.

Továrna díkychloru zůstala dlouho prázdná.
Dělníci neměli práci, začínali hladovět, trpěli, bouřili se ... a synové Browna se stále jen dohadovali. Jeden z nich prý už také umřel (ani nevím, kolik jich celkem měl, a to se do sporu přimíchal ještě jakýsi bratranec z Naivska a Brownův bratr z Váhánu, který však dlouho váhal). Po dvou týdnech nepokojů mezi dělníky jsem zrealizoval, na co jsem sbíral odvahu rok. Nabídl jsem jim, aby pracovali pro mě. Slíbil jsem jim hodně peněz, jisté pracovní místo a mnohem pohodlnější a užitečnější post. Vlastně jsem tolik nelhal. Užitečnější byli - pro mě. Mnohem víc, než kdyby dál monotónně bušili do těch plechů. Jejich těla podvolující se chemikáliím pro mě byla jako dar z nebes.
Nikdo nepřežil. Tedy nikdo z těch, které jsem zaměstnával (a ano, místo měli jisté až do své smrti), a další do mých služeb už nechtěli.
Nevím, jak přesně probíhaly boje Brownů dál. Zmizel jsem z toho města a napsal domů o svém projektu. Věděl jsem, že i kdyby to nebylo schváleno, díky mému původu by mi nic neudělali, ale dopadlo to líp, než jsem čekal. Můj projekt pokusů na dělnících podle všeho ideálně zapadal do výzkumu umělých modifikací lidského genomu pro válečné využití. Poslali mi peníze a ujištění, že můj projekt si přebral ústav na tom pracující. Také mi přislíbil materiální pomoc.
S novými penězi jsem zamířil přímo do Selbrusu, do města velkých možností.
Nicméně na mě zde možnosti nečekaly. V takovém velkoměstě se těžko hledá továrna, na jejíž dělnících by se daly dělat pokusy, ani postradatelných děvek tu nebylo mnoho. Na sirotcích jsem pokusy páchat nechtěl.
Nakonec se mi alespoň podařilo zabezpečit si soukromou laboratoř. Šlo o hnusnou díru někde na okraji města. Všechny peníze jsem investoval do vybavení a chemikálií. Jenže nebyly testovací subjekty.

Rozesral jsem si mozek, vykuchal si srdce, vykašlal plíce - ztratil jsem ze sebe všechno lidské. Po dvou letech, kdy jsem jen hnil v té špeluňce a neustále do sebe něco bodal, rozřezával se a zase sešíval, inhaloval směsi plynů, polykal prášky, potíral se mastmi, jsem se nakonec probudil v selbrusské nemocnici.
Mysleli si, že mě mučili.
Nevyvrátil jsem to.
Když mě propustili, zapálil jsem tu laboratoř a stáhl se do nějakého menšího městečka v Necitě. Nesl jsem si s sebou jen poznámky plné toho, co nefunguje. Napsal jsem si domů o další peníze. Byli rádi, že žiju, už v to ani nedoufali.

Důvod, proč jsem se v těch zpropadených pokusech začal vrtat, byl prostý. Potřeboval jsem dýchat.
"Nexidský vzduch je trochu jiný než náš," varovali nás na akademii, "je špinavý a plný antracitu ... zároveň tam ale mají jisté rostliny, které produkují kyslík a..." a zkrátka my nejsme zvyklí na tak vysokou koncentraci kyslíku smíchaného s antracitem. Můj projekt nám všem měl usnadnit život. Místo toho jsem zůstal odkázaný na nějaké hadičky, které mi dali v nemocnici.
S tím jsem skončil.

Už tehdy u Browna jsem si pohrával s myšlenkou stvoření takové střelné zbraně, která by vstřelovala něco jedového do vzduchu. Nebylo to kvůli akademii ani kvůli jakémukoliv výzkumu. Bylo to z čisté nenávisti, že oni dýchat smějí a já ne. Tedy ne naplno a později téměř vůbec. Něco leptajícího, paralyzujícího, uspávacího, dráždivého nebo smrtícího vstříknout jim do jediného zdroje života. A teď má nenávist k jejich dechu stoupla ...
Stvořil jsem nejdřív takový revolver na sarinové bombičky. Nebyl moc účinný, pokud se ty bombičky neroztříštily přímo o kůži oběti - a i pak by byl klasický revolver asi vhodnější.
A pak jsem si vzpomněl na svou kuši. Lehla popelem v té laboratoři za Selbrusem, ale ta už byla stejně stará. Sestrojil jsem si novou, lepší, fosgenovou.
Inu fosgen, to je taková zajímavá látka, na které jsem pracoval už tehdy na akademii spolu s jistými vědci. Já patřil vždy víc k vědcům než ke špionům nebo vojákům, nebýt mého otce, nevyslali by mě sem.

Zneužil jsem tedy toho, že nemohu dýchat nexidský vzduch, pořídil jsem si plynovou masku s filtrem tam od nás, díky kterému mi vzduch náhle přišel tak krásně osvěžující a normální, jaký jsem si ho pamatoval zdětství ... a zároveň mě chránila před fosgenem, který se stal mým společníkem na cestách po nexidských továrnách.

Šest let jsem v Nexidách zůstal. Nakonec jsem si našel vhodné místo na pokusy - i zdroje pokusných králíků. Vězni nechybí nikomu, mnohdy mi za to, že se jich zbavím, ještě zaplatili.
Ale pochopil jsem, že Nexidy jsou prázdné - jak na duchu, tak na nerostném bohatství. Nikdo tu o mě nestál a já už nestál o to vrátit se. Cítil jsem se tak spoutaný, jak jsem byl na začátku. Prospět jsem už chtěl jedině sobě, ale potřeboval jsem rozlet. A navíc, zjistil jsem, že přeci jen potřebuji i na své genetické pokusy to, pro co mě původně vyslali - antracit. V Nexidech jej bylo málo. A kde jej bylo dost, tam ho zneužívali pro výrobu třpytivých kamínků či co nebo si na jeho ložiscích vystavěli sady a chráněné oblasti (jako by nevěděli, jaký potenciál má ... a možná to vážně nevěděli).

Napsal jsem ze slušnosti Brownům, jak se jim daří, ale hlavně jsem napsal otci svůj posudek, že ... Nexidy jsou ztráta času, je potřeba vyrazit do Impéria. Věděl jsem, že už předtím tam někoho vyslali, ale ne v takovém množství, neboť Krutadíl byl vždy považován za nebezpečnější místo.
Trvalo měsíc, než jsem se dočkal schválení a dalšího finančního příspěvku (a nabídky, zda s sebou nechci tým vědců, jejich poznámky, nějaké sluhy, cenné knihy, zbraně a bůh ví co všechno ještě - odmítl jsem vše, neboť bych to všechno musel v pořádku vracet ... a já se neměl v plánu vracet).
Při měsíčním čekání jsem obdržel zprávu od Brownů. Synové se navzájem pobili, strýc při cestě do Krutecka zabloudil a továrnu nakonec získal bratranec. Oženil se s Betty, továrnu prodal, ženu zabil a oženil se s Lucy.
Psala mi Mary. Byla s tou nejmladší na útěku.
Tehdy jsem k nim snad i něco pocítil ... něco jiného než odpor a nenávist ... ale pak už jsem cítil jen svobodu, když jsem nastoupil na palubu vzducholodi směřující do Impéria s pořádným balíkem v kufříku.

Dlouho jsem o nikom ze své minulosti neměl zprávy. Vše začalo nanovo po půl roce s objevem Weissgrassa.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama