sobota 3. října 1865 - o Čepelích a Bumbrlících

8. dubna 2015 v 23:29 | Raziel |  Razielovy zápisky
Vycítil jsem v Čepelích potencionální hrozbu. Snad existují individua, která plně důvěřují svým věznitelům a trýznitelům, ovšem já nikdy neměl tu čest se mezi ně řadit. Snad je to má chyba.
Hrozba té hordy ale nikdy nespočívala v jejich zlobě a lehce násilnickému přístupu k naší ... ehm ... skupině - ostatně v dolní Filadelfii by mě daleko víc děsil přístup vstřícný (díkychloru za jejich kruté horké hlavy) - ne, spočíval v jejich přehnaném zájmu o naši práci - a snad spolupráci?
Byl jsem v područí instutuce, jejíž cíle se mi hnusily, za jejíž cíle jsem bojoval. Stále vše, co dělám, nepřímo podřizuji jim, ale to nebude trvat dlouho. Nakonec totiž všechno to, co považujeme z počátku za hrozbu, je jen překážkou, kterou je nutno - ne překonat, odstranit! Na cestě, kterou projdu já, nezůstane nic. Znovu se nikomu nepodvolím.
Čepele skončili jako ta nejubožejší překážka ze všech. Chtěli klid a mír, chtěli zajistit bezpečí. Ne v dolní Filadelfii. Zde má smysl pouze boj, krutý boj o přežití - strach a hněv jsou hnacím motorem těch vší. Potřeboval jsem, aby to tak zůstalo. Ti nahoře mi cestu na jih nezajistí.

Občas otevřu tu hloupou Blbli, občas se dostanu, ne často a ne snadno, ke zprávám a meteriálům z jihu. Děje se tam něco, co by se mělo usměrňovat a držet na uzdě. S nadvládou Čepelí by ovšem i obchod s bláznivými Kežíšovci mohl utichnout. Jako by byli nebezpeční!
Zaslechl jsem, že se obchoduje i s lidmi. Nedávno ostatně ... ale o to teď nejde.

Cestu mi ukázali samotní samozvaní ochránci dolní Filadelfie - to zní hloupě, dolní Filadelfie, budu tomu místo říkat Hrob. Stejně je to mnohem výstižnější vzhledem k tomu, kam většina tamějších obyvatel směřuje. Tedy Čepele mi ukázali na Bumbrlíky ...
Prý ať je zničíme, ať je pozatýkáme ... či co ... Nejsem strážcem zákona a v zájmu všech doufám, že nikdy nebudu.
Musel jsem se však - už ze zvědavosti a také z nepochopitelného záchvatu vstřícnosti - jít podívat na sídlo Bumbrlíků. Byly to dvě mohutné laboratoře, zcela nestrategicky daleko od sebe, tu druhou jsem vlastně ani neviděl, jen jsem o ní slyšel. Strategické je to možná v případě distribuce, ne když vás chce napadnout na tři sta ozbrojených zapálených bojovníků, aby (snad z principu) bojovali za to, co zbylo ze cti. Nechápu ani jednu stranu.
Bumbrlíci si tedy radostně zatím, ničeho netušíce, šířili po Hrobu své drogy.
Já potřeboval laboratoře.

Obětoval jsem návod na Krysí drogu, abych je oklamal. Nevadilo mi to, opisoval jsem si ji často ... a často se ji snažil modifikovat. Však byla mým spojením se světem pokroku. A já ji obětoval! Když jsem s ní přicházel do jedné z těch laboratoří, netušil jsem vlastně, co udělám. Neměl jsem plán. Chtěl jsem si jen prohlédnout to místo. A zjistit, s kým obchodují. Ne, nešel jsem tam určitě kvůli Čepelím, nikdy jsem vůči nim necítil loajalitu, spíš neskutečný odpor. Neměl jsem nikdy v úmyslu jim pomoct.
V hlavě se mi zrodil nápad je zničit.

Bumbrlíci však rovněž nevypadali jako solidní spojenci. Polovina základny ani nebyla při smyslech, druhá stěží. Slintali a plazili se po zemi i po zdech. Kůži měli bledší než kruteckej axolotl a strupovitější než je kůže upálené mrtvoly. Páchli hůř než zbytek Hrobu, hnili zaživa, nemysleli, stala se z nich hromada čehosi bídného. Místo mozku měli drogy, ale dokonce i místo těla měli drogy. Nedokázal bych je nikdy napodobit tak věrně, ale přesto mě jakýmsi zázrakem mezi sebe přijali. Snad díky receptu od Krys. Osvědčil se.
Mí noví "přátelé" však působili jako kvalitní materiál, jako prostředek a něco, co lze využít.
Poslal jsem je na Čepele.

Myslím, že to bylo ve čtvrtek, kdy se Bumbrlíci z obou laboratoří spojili a zaútočili.
Po dvou útrapných dnech, přičemž polovinu jednoho jsem byl sjetý, že si pamatuji jen rozesmáté molekuly chloridu triammin-aqua-dichlorokobalitého, jak mi tančí tanec hula hula, jsem se zberchal a vyplazil se z laboratoře, abych našel "šéfa". Spíše nejmenší socku, řekl bych, než cokoliv jiného.
V drogách je budoucnost, teď to jasně vidím. Jedna z nich mi umožnila zlikvidovat vůli nejmenšího socky. Velení bylo mé. Však stačí injekce a podrobíš si svět...
Zneužil jsem toho, jen abych všechny poslal na smrt. Nakonec je lepší zbavit se všech. Bumbrlíci byli zkažení, zničení, lidi k ničemu a zbraně k ničemu. Laboratoře jsou ovšem majetkem. A majetek je moc.
Fosgen je lék.

Vracel jsem se k Čepelím pro svou drahou Lady a když jsem v největší vřavě vybíhal z bojiště, vrazil jsem téměř přímo do něj! Zhruba s takovou radostí, s jakou draslík vráží do vodíku.
Hádám, že Totensteina jsem ještě nezmiňoval. Čas bude později.
Na něco se ptal - nejspíš ... bylo by to ostatně na místě. Nevím na co a nevím, co jsem odpověděl. Minul jsem otupěle jeho i Simoncelliho a nějaké další Čepele (nevím vážně, kde spolu tahle skupinka byla a co za pakt spolu uzavřeli, ale ať to bylo cokoliv, muselo to padnout).
A Fosgen vyléčil základnu čepelí.

Bylo to však více nutkání než nutnost. Nutností bylo jen podrobit si i druhou základnu, druhou laboratoř, jejíž vedení v ní zůstávalo pohodlně uvelebeno. Jaké to bylo překvapení, když jsem tam druhého šéfa neobjevil. Utekl. Těm, co tam zůstali hlídat, jsem řekl, že nesu zprávy o vítězství ... a že se oslavuje na druhé základně. Chudáci měli všichni tak vygumované mozky, že ani nedokázali žárlit nebo závidět. Dokonce ani radovat se z vítězství. Jen to přijali a když viděli, že mám červenou čelenku (jakýsi jejich ujetý odznak), neměli problém přijmout mě za prozatimní velení. Já neměl problém je zplynovat.
Laboratoře připadly mně.

Jsou mi však něčím víc než jen laboratořemi ... jsou to paláce plné pokladů. Tolik návodů, skleněného i křišťálového vybavení... Takové jedy a jiné sloučeniny, jaké bych v Hrobě nečekal. Snad, když ještě mysleli, to byli kvalitní zloději.

Nezapomněl jsem samozřejmě ani na Rosethorna ani Greenbraina. Musel jsem je na chvíli odsunout na druhou kolej. Poslal jsem Dunstenovi varování, snad se dobře připravil. Budu čekat na zprávu, jak vše dopadlo ... a pokusím se zjistit, co se stalo s Greenbrainem. Není to však má priorita.

Napsal jsem Imperátorovi.
Napsal jsem, že Hrob byl vyčištěn, že jsem navedl Čepele na Bumbrlíky, pomohl jim vyčistit jejich základny a zároveň že jsem přiměl Čepele odejít z Hrobu navždy pryč. Daleko od pravdy to taky není. Jsou navždy pryč - a díky mně.
Čekal jsem možná nějaké povýšení mezi jeho ... ani nevím, kým je obklopen. Doufal jsem, že se dostanu blíž k Furymu. Od jisté doby mám jeden hlavní cíl: zničit jej. Zároveň ale nechci přímo očistit Totensteina, což by mohlo hrozit. On taky není úplně čistý ... a já se nerozhodl, zda je důvěryhodný. Fury má však přednost.

A v pátek ... v pátek mě pan Smith pozval mezi Ilumináty.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama