Květen 2015

Gothické 'eposy'

25. května 2015 v 21:10 | Lâmina Fria


Epos ???

Epos ???

Epos ????

Montera

25. května 2015 v 21:09


Věže u Montery shořely na troud
Cestu do města hlídá mrchožrout

Hrdina bezejmenný co proto mu dal
Ze samice vejce, ze samce maso vzal

Probil se k farmě, kde dřou se otroci
Přemýšlí marně, jak skrz skřety se protlouci

Tak jako v Cape Dunu nejlepší bude
Když mezi ně vetře se a pak město dobude

Uplynula noc a pak další den
Hrdina lítá mezi skřety tam a sem

Marik ho pošle své žoldáky špehovat
Pak musí pro slávu v aréně bojovat

Bojovníci padli a on šampiónem se stal
Důvěru skřetů si ani tak nezískal

Dál špehoval žoldáky, až Sanforda našel
"Ať žije Okara" drze mu do tváře vetřel

Hrdina od rebelů heslo rozpoznal
Neboť pár dní a nocí pro roajalisty pracoval

Dojnice pro ně zabil snad jen z rozmaru
Strážce otroků přivedl do varu

Na obě strany to dlouho hrál
Až Varek, pán skřetů, ho k sobě povolal

"Rozdrť Okaru!" požadoval skřet
Hrdina neváhal a vydal se vpřed

O Okaře už dlouho básnil každý rebel
Tak by byla hloupost, kdyby dál v Monteře seděl

Nestrhl Okaru, k rebelům se přidal
A s Otisem a Sanfordem osvobodit město se vydal

Nepřesvděčili ho v Okaře, nepřesvědčil sám sebe
Vše je jen kvůli bitvě, to je pro něj nebe

Touha pobít ty zrůdy v něm vřela od posledního města
Měl zajisté absťák a ještě dlouhá byla cesta

Avšak s mečem se hrdina zacházet neučil
Za svůj luk hraničářů se však zaručil



U vstupu rozsekal s Otisem strážné
Od té chvíle začalo to být velmi vážné

Naštěstí Sanford s otroky skřety odlákal
A tak Hrdina na zastřešené hradby vyskákal

Výhled na nádvoří měl velice jasný
Umírat skřety byl pohled krásný

Otise u vstupní brány zapíchli
Otroci k večeru všichni utichli

Celá Montera válčila do noci
Pak si musel Hrdina už sám pomoci

Spojenci byli pobiti a on na střeše uvězněn
Sesílal dál šípy na skřety, aniž by byl unaven

Celou noc nádvoří šípy odstřeloval
Až posledního skřeta svým lukem zdolal

Teprve k ránu seskočil na hromadu těl
Stovky mrtvých, tak jak to chtěl

Však zbývali poslední válečníci elitní
U hradu připravení ve zbroji solidní

Vůdce chránili do posledního dechu leč
Hrdina povolal svůj ohnivý meč

Stál mezi těli ve slunci žáru
Zase se vymanil ze smrti spáru

A jako v Cape Dunu vyplenil hrad
Vše, co bylo cenné, s potěchou krad

K večeru obešel město šíleně se boje
Že je jediným, kdo přežil hrůzy boje

Našel dva otroky, kteří zázračně přežili
A dalšího dne na vykopávkách se bohužel dožili

Pak našel i Daryla, sbohem mu dal
Pak opustil město a k Sildenu se vydal

Tam spojil se se skřetem, který ho následoval

A tak záludně novou vzpouru připravoval

Tehdy v Chicagu po výbuchu na mrakodrapu

10. května 2015 v 23:02 | Raziel |  Razielovy zápisky
Chicago. To je neuvěřitelně zbytečné město. K čemu tu asi jsem? Žádný výzkum, žádný vědecký ústav, univerzita zavřená a všechno kontrolované mafií. A vraždy. Podivní kultisti, nebo jak to ten Encote říkal, kteří brutálně zabíjí lidi, jež neznám, a vyšetřování smrtí, které mě nezajímají. K čertu s tím, k čertu … Tak kde je?
Nechávají mě čekat. Stále si myslí, že mě mají v hrsti a můžou si určovat pravidla. Nepochopili to. Já už nepracuju pro ně.
Přecházím sem a tam. Ty nervy …
Zavřel jsem se v jednom hotelovém pokoji. Není to ani hotel, spíš taková díra. Úžasná zašívárna, kde by mě ani Rosethorn ani nikdo z těch nechutných zbohatlíků nehledal. Dával jsem se tu dohromady po tom útoku na mrakodrapu. Hlavně nechci příliš mezi lidi, poslední dobou mi až nebezpečně moc vadí přítomnost každého živého tvora. Něco je špatně. Nepamatuji si to. Nic si z toho útoku nepamatuji. Říkali, že na tu oslavu někdo poslal krysy s bombama. Motá se mi hlava. Vzduch … Nechci tu být, nechci být v Chicagu.
Zapískání. No jistě, zase se nikdo neukáže, žádný osobní kontakt, ani zaklepání na dveře, snad aby nezanechali stopy. Jen písknou a zanechají balíček. Děkuji. Ani nevím komu. Koho to vybrali, aby za mnou lítal všude po Impériu? Je to někdo z Akademie? Ne, ne, nikdo z mých bratří by se k tomu nepropůjčil, aby jim dělal poslíčka.
Otevřu dveře. Vypadá jako vždycky, malý balíček s nápisem FILTRY ležící před prahem. Maska potřebuje taky své úpravy. Tedy, ne že by je potřebovala každý měsíc…
Otevřu balíček. Vypadají divně. Tyhle filtry snad ani nejsou do masky … bůh ví, co je to za technologii … ale to nevadí, kdepak, nevadí … Důležité je jít až k jádru věci. A filtry rozmontuji. Vypadne z nich balíček peněz. To na další měsíc snad postačí. Děkuji Chloro.
Občas přemýšlím, jestli to má všechno smysl. Jak dlouho takhle živořím? Ne, není to život, když nemůžete dýchat, není to život, když jste ztracení v cizím světě. Minimálně to není váš život, jen předstíráte.
Já teď předstírám zájem. Vlastně ne, teď jen ležím na posteli, v rukou žmoulám prachy a zírám do stropu - do toho odporného drolícího se stropu. Mám sice někde dole u dráhy svůj vagon, ale copak tam můžu? Ne! Protože zamčený a zakázaný věci přitahujou pozornost nejvíc a já moc dobře vím, že Encote rád čmuchá okolo. Jen aby si jednou nepřičichl moc …
Ne, Encoteho bych neotrávil. Ne teď, co bych z toho měl.
Jedy … Jsou to jedy? Podívám se na tři balíčky, které jsme včera našli s Viktorií u mrtvého. Určitě to nejsou látky odtud. Nejsou ani z Nexid, nejsou odnikud, kde jsem doposud byl. To nebudou zbraně, spíš drogy.
Přitáhnu si před oči čtvrtý balíček. Koks. Určitě půjde o drogy, ale na sobě je zkoušet nebudu. Už na sobě nikdy nic zkoušet nebudu.
Na kom?
Potřeboval bych do vagónu. Čeká tam na mě práce a mí mazlíčci. Ale ti den bez mé vřelé péče taky přežijí. Možná i úspěšněji, než kdybych se jim opravdu vyloženě věnoval.
K čemu mi ale teď jsou všechny ty peníze, když mi to odřekl? Na zem jsem zahodil dopis od imperátora. Pak jej v záchvatu lítosti zvedl, vylisoval a vzápětí opět zmuchlal a zahodil zpět na zem. Nebudu se doprošovat, zapotřebí to nemám. Můj projekt zabývající se výrobou supervojáků možná není v takovém stádiu, jak by si ten šmejd představoval, ale najdu si jiného kupce, tomu věřím. Jenže mi tím dokonale zkomplikoval cestu za antracitem. Ve smlouvě bylo, že na výrobu od vlády budu pravidelně každý měsíc dostávat půl tuny. Vše na základě mých dokonalý propočtů, které byly … zavádějící, řekněme. Na zdokonalení lidského organismu antracit zapotřebí zdaleka není. To mi došlo, už když jsem žil v Nexidách, a potvrdil si to těmi dokumenty od Weißgrasse. Taky si s antracitem pohrával. Podle všeho však nevedl u jeho subjektů k ničemu jinému než k nárůstu agresivity okamžitě po aplikaci antracitu do buněk. A následně k jejich chcípnutí, protože buňky nestíhaly spálit takové množství uvolněné energie. Organismus se jednoduše během asi pěti minut vyčerpal k smrti, a to se nemusel ani pohnout.
Ne, antracit jsem od imperátora chtěl získat z jiného důvodu, ale o tom se nemusel dozvědět. Vlastně nesměl. Byl by to ideální obchod, on by dostal své vojáky a já antracit. Teď je smlouva na sračky. Imperátor mě naopak chce stíhat za neodržení jejích podmínek. Jak nedodržení? Upozorňoval jsem, že vyvinutí prvních bojeschopných vojáků bude zatraceně trvat. Nemám dostatek posilující substance.
Cítím, že se blíží můj konec. Tohle už nemůže dlouho trvat. Imperátor, mafie, kultisti … je toho moc. Už nevím, pro koho co dělám.
Ale vím.
Pro Chloru.
Je to už tak dávno, a přesto je to tak živé. A tak vzdálené.

Ne, já nejsem z Nexid. Nexidy jsou ubohé slabé republiky neschopné pořádně využít svého potenciálu. Nejsou k ničemu. Jejich obsazení by opravdu nebylo tak složité, generál měl pravdu. A ta jejich armáda. K smíchu! Hlupáci, nedokážou si připustit, že by mohla vypuknout válka. Však proti komu by válčili? Proti Impériu, které je stovky mil vzdálené a žije si svým vlastním životem? Nebo proti přízraku, o kterém nikdo nic pořádně neví …?