Květen 2018

Básně - pátá sbírka 2018 "Kam mě úsměv zavedl"

1. května 2018 v 9:37 | Lâmina Fria


ZIMA: PRE-EVENTO

Vidím tě, obraz tvůj.
Otoč se, v klidu stůj.
Aspoň na tu chvíli, kdy projdeš kolem,
patři mi, prosyť mé srdce svým bolem.


Maniakal

Občas vidím, jak mě svět zdrtil,
Vždyť necítím nenávist,
Je to jen hněv.
Co žhne svým žárem
Co můj cit usmrtil
Soucit se svárem,
Vše slívá se v jedno.
A já chci zabít, zabít a zabít.
A nelitovat.

Vztáhnout ruku na svůj život a nelitovat.

Ahoj, ahoj, ahoj, má překrásná múzo.
Proč tančíš pro ty šmejdy?
Vždyť jsi má, ty špinavá děvko, neutíkej.
Pro nikoho jiného nenaříkej.
Není to nenávist,
Je to jen hněv,
Je to jen závist
Co tlumí tvůj zpěv.
Prchej, prchej, prchej
A nelituj mě.

Až zabiju je všechny, tak nelituj mě.

Jako když zničili mou čistou mysl,
Jako když pod tím vším nesmím žít já,
Jako když ztrácím se v tvých očích jen pro to poznání,
Že chci víc, chci všechno a chci to teď.
Jako když ze srdce stává se zeď.
A pod tím vším zbývá jen pachuť má.
A nové touhy už nedávaj smysl,
Nevím, kým jsem, a i tohle doznání
Nejspíš je pózou,
Protože mně vládne hřích.
A já se ztrácím
Ve všech svých lžích.

A pak slunce osvítí mou zlatou korunu.
Mrtvolu na trůně a trůn z papíru.
Na chvíli vím jistě, že jsem to nejlepší.
A pak se sesunu
Zanevřu na víru.
Zdechlina se žezlem nic dobrého nevěstí
Ale pokaždé uvěřím znovu.
Že jsem to hlavní a mám právo zabít, zabít a zabít.
A nelitovat.
Že můžu mít všechno
A nelitovat.


JARO: AUGENTIERCHEN

Srazí se, vzepře se, zchladne má krev,
když cítím, že se blíží ten čas.
A zhroutí se, padne a ztěžkne můj dech,
ve chvíli, kdy překročíš práh
a já vidím tě zas.


Kříž pro dav (březen)

Tvé ruce zabily,
že skončils v té díře?
Samy tě pohřbily.
Může za to hněv?
Co jsi jim provedl,
že trpíš jak zvíře?
Snad jsi svět podvedl
a prolil jsi krev?

A já chytám se naděje prohnané!
Já tu stojím, v dlani chlad, to oporou je mi mříž!
Dech je těžký a karty jsou rozdané.
Tak pojďme hrát, dokud oprátka houpe se vysoko!
Strach jen tak na oko.
Těší to davy.
Závody se smrtí předem jsou prohrané.
A já tu stojím, v dlani chlad, v křeči svírám zdobný kříž.

Tvé oči zradily,
že skončils tu v pasti?
K hříchu se zrodily,
touha je vinna!
Co jsi mi provedl?
Mé srdce v hrsti.
Kdo tě sem zavedl?
Víra je dřina.

A já vztahuji ruku k tvé tváři.
Stojím tady, v těle chlad, chyť se mé dlaně přes tu mříž.
Kov rozbiji, co štěstí maří.
V kobkách dvě srdce spojil snad jenom Mengele.
Dav už se sem dere.
Pověsit vězně.
V tom závodě lhostejným se daří.
A já tu stojím, v srdci chlad, na zem dopad zdobný kříž.


Žhnou (březen)

Života stín i krále zotročí,
nemůžu předstírat, že existuje bezpečí.
Klid cítím, jen když pohlédnu do očí,
které žhnou, nenávidí,
vztekem září, rudě vidí
a mě znovu o lásce přesvědčí.

Života stín přináší zoufalost,
vleču svoje břímě: směšnou oddanost.
Jeden pohled, to probouzí se troufalost.
Těch očí lesk, chladná břitva,
utne dech, v srdci pitvá
a mě zmocňuje se opět bezradnost.


Boj se (březen)

Jako stvůře, co v tmách hladoví,
i mně žaludek sevřel divný chlad.
Tenhle příběh vám nikdy doma nepoví.
"Boj se," přítel mi na srdce klad.

Boj se jeho stínu
A té pomalé chůze,
děsivý krok, co patří jen lůze.

Boj se a vnímej vinu,
jaké si břímě nese.
Netvor, co naším světem třese.

A já se odvrátila od děsivých slov,
vyrazila, kam srdce moje hnalo.
Zaslepená vlastním hříchem zahájila lov.
"Boj se," na mysl mou se stále dralo.

Boj se jeho dechu
a chladného hlasu,
šepotu, co překrucuje krásu.

Boj se toho cejchu,
značí kajícníka
a věčný trest, co nikdy neutíká.



Život přináší dary (duben)

Živote, vzdávám se, sklesle tu sedím,
dopadá na mě, jak hloupě se chovám.
Kletby a modlitby přes zuby cedím,
posedlost svou však už teď těžko schovám.

Odpusť mi, živote, zas tebou mrhám,
přemýšlím, jak všech svých citů se zbavit.
Našla jsem básně, jež na kusy trhám,
sepsané myšlenky s mocí otrávit.

Vím, že jsi, živote, úžasný dar,
a já neměla v úmyslu seknout se na místě.
Pročs mi dal lásku, co přináší zmar,
a víru, že těšit se můžu zas na příště?

Živote, nepíše, živote, nevolá.
Proč jsi mě vzkřísil zrovna teď a pro něj?
Z transu mě probereš a hned jsem za vola.
Prý "Jdi si a to nejlepší konej."

Nemůžu, živote, prosím už neser mě.
Kde byla radost, tam je teď prázdno.
Třesu se před ním tak jako posledně,
ale teď je to strachem, v tom mám jasno.

Kdybys mi aspoň dal z moudrosti strach,
ale místo těch jeho svých činů se bojím.
Pár slov, co promění touhu na prach,
a nesmyslný zájem, za kterým si stojím.

Živote, postavils mezi nás plot,
není to on, kdo je uvězněn v srdci.
Mou budoucností je jen vír nejistot,
netušíš, jak sžíravý je to teď pocit.


Zlý sen (květen)

Někdo ten zlý sen snít prostě musí.
Mně se to hnusí, že s každým dalším mým dobrým slovem
blíží se moment, kdy mám ti dát sbohem.
Až z očí sejdeš, pak snad i mysl zapomenout zkusí.

Je to jako přijít o fantomovou ruku.
Už to mám z krku, nemusí mi chybět, co jsem neměla.
Touha je žár a já se spálila.
Každý svou cestou teď půjdem, tak přidejme do kroku.

Srdce mi zalepil jakýsi tmel.
Už abys šel - však ten den přijde, kdy budeš tu naposled.
Tmel se rozpustí a já přijdu o nadhled.
Přestanu dýchat, ty zmizíš z mého života, ze všech svých cel.



LÉTO I: RÁZINDŽÍ

Jaký je to pocit, ty ztracená krásná dívko,
ignorovat svět, kterým denně procházíš?
Sama se dost nesnažíš,
jen prázdná místa nacházíš
a divíš se, proč konec je tak blízko.
Nevíš nic.


Význam (červen)

S láskou vzpomínám na dny ztracené,
kdy to bodavé slovo znamenalo jen chlad.
Byl to symbol prázdnoty a duše ztrápené
a pak ses mi jak přízrak do mysli vkrad.
A měníš význam...

Význam, co já nepoznala.
Co to znamená být uvězněný ve vězení.
Zatímco já o poutech psala
jak o romantickém bludu,
tys zakusil, že poetické to není.

Chybí mi dočista zoufalé výkřiky,
co vykreslují vzpomínky jak pochmurnou celu.
Ta nejdrsnější přirovnání použitá bezděky
se spoustou krve, viny a smrtících výstřelů.
Mění to význam...

Význam, v který nevěříš.
Nenapadlo by mě nikdy, že budu psát o vězení,
o tom pravém, kde teď sníš,
zatímco já stále píšu
a v metaforu tavím tvou rutinu denní.

Přeji si vrátit se do těch dob mrazivých,
neboť tělem mým třese teď víc než jen chlad.
Vzrušení, jako když topím se v očích tvých.
To slovo řve, jak nesmím tě milovat.
Změnilo význam...

Význam, jejž tak nenávidím.
Že trpět můžeš snadno doopravdy uvězněný
A zdi navždy nutí k pláči,
víc než je už neuvidím.
A jedno slovo, co už nezůstane beze změny.



Rázindží (červen)

Řeže na prsou a bodá v týle tenhle strach.
Víří v okolí a dusí jako popel v plicích.
Srdce bije splašeně, oči zaslepil prach.
Nejistota odráží se ve všech mých krocích.

Jste to vy!
Na druhé straně!
Miluju vaše stíny, dál čekám jen na ně.
Za závojem!
Můj tep zmatený!
Jak dostat mám se k padlým duším, jež jsou lapeny?

Řeže do očí, s myslí tančí jenom chtíč.
Jak rozervat závoj rukama, jež se třesou?
Z hedvábí ostnatý drát, za zády bič.
Svázané nohy těžko k cíli mě donesou.

Jste to vy!
Myšlenek stíny!
Já toužím stát se součástí vaší viny.
Za závojem!
Přijďte ke mně!
Pochybili jste, ale já jsem to zlé sémě.

I s tímhle břemenem vy žijete dál.
Já odrážím kal,
jsem zrcadlem zmatku,
jsem mysl v úpadku,
výkřik, co se z prsou ven dral,
ale za moc nestál.

I s tímhle břemenem našli jste klid.
Chci se umět modlit,
Chtěla jsem vás jenom poznat
do svého života pozvat,
avšak začíná tlít
ta, jež se snažila žít.



Sněm vlků a hadů (červen)

"Jen jsem Tě spatřil, tajil se mi dech."
"Jste pouze přízrak, tak jakýpak spěch?"
"Když jsem Tě spatřil, jsem jako bez duše."
"Kéž byste jen prošel, nevnímaje, netuše."

"Vždy Tvá blízkost duši mou zahřeje."
"Slova tak vábivá, má mysl sedře je."
"… Hladit Tvé jemné dlouhé vlásky…"
"Mohla bych propadnout svodům té lásky?"

"… Hladit tvoje krásné tváře…"
"To už vám nikdo neodpáře."
"… A líbat Tvé rty sladké…"
"Stojíme na lávce vratké."

"Když jsem Tě spatřil, o tom všem sním."
"Jste má nemoc i lék, to už teď vím."
"Až přijde chvíle, kdy políbit Tě smím."
"Že přeji si to, nikomu nepovím."



40 (červenec)

Je tu tak ticho, neslyším naše kroky.
Klid před bouří, co chystala se roky.
Jsme lapeni v prázdnu a zmámeni klidem.
Jen vítr dí jízlivě, že o život přijdem.
Udeří zvon! Raz, dva, tři…
Z tváře mé slzu setři.
Upřeli na nás pohledy lačné.
Ztraťme se v temnotě nekonečné.

Zapomněla jsem na život bez starostí.
S vlky utíkám po cestě z pastí.
Proč mé srdce splašené zase začalo bít?
Měla jsem jej vyrvat, v sítinách nechat hnít.
Ozval se hrom a zvon duní dál.
Je tohle láska, jakou sis přál?
Marníme své životy pod dohledem.
Přežít tuhle bouři těžko svedem.

A já chci z noci plášť,
černý háv
a temnotou tě obejmout.
Chci svoje křídla roztáhnout
a odehnat ten dav.

Chci milovat,
s vlky výt,
až tuhle propast překlenem,
až svět sežehnem plamenem,
já chci tě domů vzít.

(Inspirace Schwarz)


Sei entfacht (červenec)

Po tom všem jen vlečou mě od tebe,
od tvých polibků, něžných slov a vřelého objetí.
Promluvy do duše, jež zpraží mě vzápětí.
Však já přežiju, teď postarej se o sebe.

A klidně spi.

I kdyby mě bičovali, můj nářek ti nesmí v spánku bránit.
Já vím, že jsi strážce můj a přišel jsi mě chránit.
Láska tvá zocelí každičký můj nerv a sval.
Chci, aby ses přestal bát a snům se odevzdal.

Teď klidně spi.

Gott hat uns den Wahn gebracht.
Další slova zvíří prach.
Gott hat uns den Wahn gebracht.

Hned co jsem z jedné cely prchla, tys mě stáhnul do té svojí.
Láska něžně zvrácená není pro ty, co se bojí.
Můžu se odevzdat tvým veršům, co zahání strach?
Slova rozbuší mé srdce a zvíří další prach.

Gott hat uns den Wahn gebracht.

A po tom všem prý že nesmím tě vídat,
oni degradují naše pouto na ovoce zakázané.
Chci jen poznat muže, který po mně touhou plane,
a říct mu, že budu si ho hlídat.

Už klidně spi.


(Inspirace Kreuzfeuer)



Světluška (srpen)

"Děkuju osudu za naše setkání."
Slova, co říkáš mi, modlitbou zavání.
Prchla jsem d toho a teď jsem tu zase.
Nejsem nic víc než na piedestalu prase.

"Děkuju za nejúžasnější poznání."
Teď je to na mně, učinit doznání.
Klaníš se přede mnou jako před bohyní.
Úsměv je zvrácený a všechno zaviní.

Myslíš, že jsem tvojí světluškou v tmách.
Netušíš, že její svit šíří strach.
Jsem můra, již přiláká obdivu lesk.
V mysli věčný bol a v srdci stesk.



LÉTO II: IMYA NA STENE

Na konci nejsme nic víc než jen jména
nebo čísla nebo znaky.
Dusím se, chci na svobodu taky.
Za všechno trápení, co jsem způsobila
SOBĚ!
Zbylo mi srdce jako cela.
A na konci to srdce tvoje jméno sténá.


Praseodym kyslík tellur beryllium (srpen)

Nadešel čas.
Dým, co zakrývá zbytky našich krás,
víří tu kolem mě, halí mé tělo
a všechno, co shořelo a přežít nemělo.

Nadešel čas.
Fénix je překrásný prastarý ďas.
Koncept, že umřeš, abys žil dál,
je do nás vepsán, aby život se smál.

Nadešel čas.
Však i mě očistil ohně jas. (Žehu zdar!)
Žár, co mě sežehl, v mrazu mě nalezl.
Osud je hračička, znovu mě převezl.

Nadešel čas.
Stojím tu s úsměvem v očistci zas.
Tentokrát ráda bych navždycky hořela,
s tebou v objetí v tom dýmu zmizela.

Tohle není můj čas.
Po tvém boku dýchá se snáz.
Každičký večer chci usínat s tebou.
Josefe, jen k tobě mé myšlenky vedou.



Selhání (srpen)

Ach, temný přízraku,
ty jsi mé selhání.
Ztratit tě byl správný krok, nutný pro poznání,
co chci, čím jsem, kam směřuji,
ať instinktu důvěřuji.
Byl jsi cesta a ne cíl,
avšak i když ubývá sil,
chtěla jsem dál jít, dech zatajit
a nejspíš se o rozum už dočista připravit.

Stal ses pro mě živějším, nežs měl.
Jak trpěla jsem, jsi neviděl
a to je dobře, však jsi ve mně - ani nevíš
- vzbudil stvůru.
Neuvěříš.
Ani já nechci vzpomínat na tu noční můru
teď, když už jsem konečně vzhůru.

Ale já vždy tak napůl byla,
o to drsněji jsem o nás snila,
neboť každý sen jsem procítila,
každou chybu svou trpce prožila.

Teď jsi přízrak.
Zase pryč.
Jenom vzpomínkou na láskyplný kýč.
Přiznávám to znovu: selhala jsem zcela.
Nejvíc však lituji - omluvit jsem se chtěla.
A teď tu příležitost nemám a nic ti říct nemůžu.
Se slovy, co skládám, asi víc nezmůžu.

Toužím jenom uzavřít, co mě tu v srdci tíží,
neboť můj vlastní rozum s opovržením na srdce shlíží.
A teď jsi pryč a já nevím, jak najít klid,
když vím, že tě vídají, mluví s tebou a můžeš žít
dál někde bez mého zoufání.
Petře, odpusť mi tohle mé selhání.