Květen 2018

Básně - čtvrtá sbírka 2018 "Kam mě úsměv zavedl"

1. května 2018 v 9:37 | Lâmina Fria


ZIMA: PRE-EVENTO

Vidím tě, obraz tvůj.
Otoč se, v klidu stůj.
Aspoň na tu chvíli, kdy projdeš kolem,
patři mi, prosyť mé srdce svým bolem.


Maniakal

Občas vidím, jak mě svět zdrtil,
Vždyť necítím nenávist,
Je to jen hněv.
Co žhne svým žárem
Co můj cit usmrtil
Soucit se svárem,
Vše slívá se v jedno.
A já chci zabít, zabít a zabít.
A nelitovat.

Vztáhnout ruku na svůj život a nelitovat.

Ahoj, ahoj, ahoj, má překrásná múzo.
Proč tančíš pro ty šmejdy?
Vždyť jsi má, ty špinavá děvko, neutíkej.
Pro nikoho jiného nenaříkej.
Není to nenávist,
Je to jen hněv,
Je to jen závist
Co tlumí tvůj zpěv.
Prchej, prchej, prchej
A nelituj mě.

Až zabiju je všechny, tak nelituj mě.

Jako když zničili mou čistou mysl,
Jako když pod tím vším nesmím žít já,
Jako když ztrácím se v tvých očích jen pro to poznání,
Že chci víc, chci všechno a chci to teď.
Jako když ze srdce stává se zeď.
A pod tím vším zbývá jen pachuť má.
A nové touhy už nedávaj smysl,
Nevím, kým jsem, a i tohle doznání
Nejspíš je pózou,
Protože mně vládne hřích.
A já se ztrácím
Ve všech svých lžích.

A pak slunce osvítí mou zlatou korunu.
Mrtvolu na trůně a trůn z papíru.
Na chvíli vím jistě, že jsem to nejlepší.
A pak se sesunu
Zanevřu na víru.
Zdechlina se žezlem nic dobrého nevěstí
Ale pokaždé uvěřím znovu.
Že jsem to hlavní a mám právo zabít, zabít a zabít.
A nelitovat.
Že můžu mít všechno
A nelitovat.


JARO: AUGENTIERCHEN

Srazí se, vzepře se, zchladne má krev,
když cítím, že se blíží ten čas.
A zhroutí se, padne a ztěžkne můj dech,
ve chvíli, kdy překročíš práh
a já vidím tě zas.


Kříž pro dav (březen)

Tvé ruce zabily,
že skončils v té díře?
Samy tě pohřbily.
Může za to hněv?
Co jsi jim provedl,
že trpíš jak zvíře?
Snad jsi svět podvedl
a prolil jsi krev?

A já chytám se naděje prohnané!
Já tu stojím, v dlani chlad, to oporou je mi mříž!
Dech je těžký a karty jsou rozdané.
Tak pojďme hrát, dokud oprátka houpe se vysoko!
Strach jen tak na oko.
Těší to davy.
Závody se smrtí předem jsou prohrané.
A já tu stojím, v dlani chlad, v křeči svírám zdobný kříž.

Tvé oči zradily,
že skončils tu v pasti?
K hříchu se zrodily,
touha je vinna!
Co jsi mi provedl?
Mé srdce v hrsti.
Kdo tě sem zavedl?
Víra je dřina.

A já vztahuji ruku k tvé tváři.
Stojím tady, v těle chlad, chyť se mé dlaně přes tu mříž.
Kov rozbiji, co štěstí maří.
V kobkách dvě srdce spojil snad jenom Mengele.
Dav už se sem dere.
Pověsit vězně.
V tom závodě lhostejným se daří.
A já tu stojím, v srdci chlad, na zem dopad zdobný kříž.


Žhnou (březen)

Života stín i krále zotročí,
nemůžu předstírat, že existuje bezpečí.
Klid cítím, jen když pohlédnu do očí,
které žhnou, nenávidí,
vztekem září, rudě vidí
a mě znovu o lásce přesvědčí.

Života stín přináší zoufalost,
vleču svoje břímě: směšnou oddanost.
Jeden pohled, to probouzí se troufalost.
Těch očí lesk, chladná břitva,
utne dech, v srdci pitvá
a mě zmocňuje se opět bezradnost.


Boj se (březen)

Jako stvůře, co v tmách hladoví,
i mně žaludek sevřel divný chlad.
Tenhle příběh vám nikdy doma nepoví.
"Boj se," přítel mi na srdce klad.

Boj se jeho stínu
A té pomalé chůze,
děsivý krok, co patří jen lůze.

Boj se a vnímej vinu,
jaké si břímě nese.
Netvor, co naším světem třese.

A já se odvrátila od děsivých slov,
vyrazila, kam srdce moje hnalo.
Zaslepená vlastním hříchem zahájila lov.
"Boj se," na mysl mou se stále dralo.

Boj se jeho dechu
a chladného hlasu,
šepotu, co překrucuje krásu.

Boj se toho cejchu,
značí kajícníka
a věčný trest, co nikdy neutíká.



Život přináší dary (duben)

Živote, vzdávám se, sklesle tu sedím,
dopadá na mě, jak hloupě se chovám.
Kletby a modlitby přes zuby cedím,
posedlost svou však už teď těžko schovám.

Odpusť mi, živote, zas tebou mrhám,
přemýšlím, jak všech svých citů se zbavit.
Našla jsem básně, jež na kusy trhám,
sepsané myšlenky s mocí otrávit.

Vím, že jsi, živote, úžasný dar,
a já neměla v úmyslu seknout se na místě.
Pročs mi dal lásku, co přináší zmar,
a víru, že těšit se můžu zas na příště?

Živote, nepíše, živote, nevolá.
Proč jsi mě vzkřísil zrovna teď a pro něj?
Z transu mě probereš a hned jsem za vola.
Prý "Jdi si a to nejlepší konej."

Nemůžu, živote, prosím už neser mě.
Kde byla radost, tam je teď prázdno.
Třesu se před ním tak jako posledně,
ale teď je to strachem, v tom mám jasno.

Kdybys mi aspoň dal z moudrosti strach,
ale místo těch jeho svých činů se bojím.
Pár slov, co promění touhu na prach,
a nesmyslný zájem, za kterým si stojím.

Živote, postavils mezi nás plot,
není to on, kdo je uvězněn v srdci.
Mou budoucností je jen vír nejistot,
netušíš, jak sžíravý je to teď pocit.


Zlý sen (květen)

Někdo ten zlý sen snít prostě musí.
Mně se to hnusí, že s každým dalším mým dobrým slovem
blíží se moment, kdy mám ti dát sbohem.
Až z očí sejdeš, pak snad i mysl zapomenout zkusí.

Je to jako přijít o fantomovou ruku.
Už to mám z krku, nemusí mi chybět, co jsem neměla.
Touha je žár a já se spálila.
Každý svou cestou teď půjdem, tak přidejme do kroku.

Srdce mi zalepil jakýsi tmel.
Už abys šel - však ten den přijde, kdy budeš tu naposled.
Tmel se rozpustí a já přijdu o nadhled.
Přestanu dýchat, ty zmizíš z mého života, ze všech svých cel.