Září 2018

Válka supů: Savilda IV (2 měsíce po válce)

29. září 2018 v 23:27 Válka supů
"My už jsme se ti představili dva, ty ses nám stále nepředstavila," vypálil ze sebe Leo. "A nikdo tě ani nezná. Ptali jsme se na tebe předáka, ale vůbec netušil, co jsi zač. Prý tě viděl poprvé."
"Já jsem ve vesnici docela krátce," řekla tiše Savilda. "Jmenuju se Salvície," dořekla nakonec. Ani nevěděla, proč jim řekla své původní mortikalské jméno, ale přišlo jí to tak správné. Asi ještě jednou chtěla slyšet, jak ji tak někdo oslovuje, a u lidí, které znovu už neuvidí, to bylo stejně jedno.
"To asi nebudeš ani ze Sagedaru, že ano?" ozval se někdo tichým, ale silným hlasem. Otočila se za ním. Na chodbě už stáli jen tři muži: ten starší nemocný, pak ten, co špatně mluvil, a nakonec… zalapala po dechu… přišel se na ni přece jen podívat. Tvářil se pobaveně, ale zároveň překvapeně, a když na něj pohlédla, až přehnaně zvedl obočí. Sama se na něj dívala, jako by se před ní právě zjevilo všech pět bohů. Chtěla by se na něj dívat navždy.
"Aha," odtušil Domi a ušklíbl se. "No, tak já půjdu, pomalu se vyrazím podívat na ty dveře. Vskutku ideální den. Někdo z venku nám otevře dveře, a ještě k tomu celá vesnice slaví v hospodě, nikdo si nás nevšimne." S těmi slovy se zvedl a zamířil i s kudlou, mrtvým okem hrůzobluda a partou tří spoluvězňů pryč.
"Salvície," pronesl její jméno černokněžník. Znělo to jako pohlazení, jako píseň. Rozhodl se posadit na Domiho místo naproti ní a při tom se jí stále díval do očí. Po tomhle zážitku už by mohla v klidu umřít, už procítila vše.
"No, jestli tě to zajímá, taky jsem tu kvůli experimentům na lidech," prohlásil Leo, který si nejspíš ani omylem nevšiml zvláštního pouta, které se mezi těma dvěma utvořilo.
Vzpamatovala se a pohlédla na něj. "Jsi tak mladý. Jak jsi tu dlouho?" zeptala se a zadívala se, jak nejsoucitněji to uměla.
"Zavřeli mě těsně před válkou a sem odvezli někdy v průběhu. Bylo to zlý, protože byl nedostatek všeho, trpěli jsme hlady v base i tady. Dokonce se tehdy zvažovalo, jestli nemají jít vězni do války v první linii, ale nakonec se rozhodlo, že by to mohlo být ještě příliš nebezpečné, protože bychom je sabotovali. Jaká blbost. Nedokážu si představit člověka při smyslech, který by něco takového proved."
"No, jste zločinci… první kategorie… asi se nepředpokládá, že jste úplně při smyslech. Jste zabijáci a vrazi," řekla to jakoby nic, ale hned, jak to vyslovila, projel jí neuvěřitelný chlad. Jsou to zabijáci. Když se k tomu přiznal Domi, znělo to tak obyčejně a přirozeně. Byl prostě geniální a nechal se unést. Ale co když její objev neudělal jenom chybu, co když doopravdy záměrně někoho zavraždil?
"Ha ha," zareagoval Leo. "Já v tom byl taky téměř nevinně. Byl jsem ještě mladší a blbější než Domi a následoval jsem špatného člověka. Nějakého Azrimova kněze. Azrim byl vždycky můj bůh: věřil jsem, že je potřeba přijmout svou temnější stránku a vypořádat se s ní. Jenomže tenhle kněz nabídl novou možnost, jak se s ní vypořádat: uvolnit ji."
"No to snad ne," vyjekl někdo v cele.
"Ale ano!" zareagoval Leo. "Taky ho pak popravili. Ten kněz nás všechny přesvědčil o své pravdě. Ale to ostatně kněží umí nejlépe, že jo? Vyprávěl, že Azrim se stal monstrem z nějakého důvodu - aby nám ukázal cestu. A my, kdo jsme svůj život zasvětili Azrimovi, jsme si měli tou cestou projít, abychom pochopili, co to znamená stát se monstrem. Vytáhl z nás naše nejtemnější obavy a nutil nás si tím projít. Že prý jen ti, kdo překonají sami sebe, mají právo ubližovat druhým. A ti, kdo to přežili, se stali silnějšími a měli dál šířit tuto osvětu. Tak jsem šel, šel jsem do vesnice, abych lidi přesvědčil, ať zahodí zábrany a překonají svůj strach. Byl tam malý kluk, co se bál ohně, tak jsem mu řekl, ať překoná hranici." Celou dobu mluvil jako o překot, ale ke konci se mu hlas zlomil a propukl v pláč.
"Upálils dítě?" zeptal se naprosto nevěřícně medvídek. A Leo pomalu přikývl. "Táhni, ty šmejde," utrhl se na něj, popadl ho za límec mundúru a vyvlekl z cely ven.
"Ou!" Pár mužů vyběhlo za nimi. Ale Savilda to radši nechtěla sledovat. Měla tu teď svého krásného temného neznámého přímo před sebou a nikdo je nerušil.
"No," ozval se po chvíli. "Co jsem tak slyšel, dva z nás už ti svůj příběh řekli, ale ty jsi stále tak tajemná," zasmál se. "Co tu děláš? Co jsi zač? A kým jsi byla v Mortikale?"
Neřekla mu, že je z Mortikaly, ale nedivila se, že to z ní poznal. Jestli opravdu ovládal temnější magii, musel v ní teď číst jako v otevřené knize. Naprosto se mu celá oddala a nechala by ho v sobě číst navždy.
"Je mi sedmnáct," začala, asi aby ozkoušela, jak moc to toho muže odradí. Asi by mělo, přece jen musel být starší než Domi, ale přála si, aby to pro něj příliš neznamenalo. I přes tohle přání čekala, že to s ním něco udělá. On však nehnul ani brvou, nepřikývl, nic neřekl, nedal na sobě zdát, zda mu to vadí, nebo ne.
"A když vypukla válka," navázala tedy po chvíli, "snažila jsem se přihlásit Signastorovi do služeb jako čarodějka. Pochopitelně mě jako třináctileté děcko odmítl. Byla jsem hloupá, ale faktem je, že bych dokázala velké věci, kdyby mě přijali do učení. Ale válka není dobrá příležitost naučit se něco nového - kromě přežití." Naklonila se k němu blíž a téměř mu pošeptala: "Amot mě požehnal ještě jako dítě. Bůh lovec, který zavedl koloběh života. Život dává, život bere. Já nikdy nikomu neublížila a nikdy nikoho nevyléčila - kromě sebe. Dokážu předa svou životní energii do kouzel, a tím jsou silnější a rychlejší, než co běžný čaroděj zvládne. Proto jsem za každou cenu chtěla pracovat pro Signastora. Věděla jsem, že na to mám. Ale když mě odmítl a já cvičila na vlastní pěst, našel si mě někdo jiný." Zase se narovnala a odkašlala si. "Byl to tajemný muž, který vždy chodil v černém rouchu a s tváří zakrytou. Říkali mu Mistr, ale on sám o sobě mluvil vždycky skromně. Tvrdil, že Mortikala padne, i když jsme zrovna vyhrávali. Říkal, že Pretoriáni jsou prokletí, že to nedopadne dobře. Hodně lidí ho za tyhle řeči odsoudilo, ale mně se zdá, že prostě vidí válku střízlivě a počítá se vším. To je vždycky potřeba.
Shromáždil kolem sebe hrstku lidí s nějakým speciálním nadáním a snažil se nám předat tolik vědomostí a schopností, abychom byli schopni dle jeho slov po pádu Hřbitníku obnovit univerzitu. Že prý na ničem jiném než na vzdělání nezáleží. Ale já se z toho plánu vždycky vymykala. Byla jsem tam nejmladší, na univerzitu jsem nikdy nechodila. Mistr říkal, že by mě tam mohl ještě v průběhu války zapsat pod nějakým falešným datem narození. Že bych na to prý měla, ale já nic studovat nechtěla. A tak se alespoň snažil rozvíjet mé magické schopnosti individuálním tréninkem. Jeho tři nejbližší stoupenci se mnou cvičili alchymii a jiné druhy pomalé magie a já sama pak cvičila rychlou magii, kterou jsem všechny ohromovala. Ale bylo to k ničemu. Hřbitník stejně padnul. Nezachránili jsme ho. A dokonce jsme nezachránili ani všechny ze svých řad." Polkla a zasnila se. Teď výjimečně nevnímala jeho tajemné oči, teď se utápěla jen ve vzpomínkách. Zatím neplakala, protože popisovala Mistra a jeho vznešený plán, ale věděla, že se blíží k té části vyprávění, která ji zlomí. "Má sestra. Malá Miška zůstala taky ve městě snad až do jeho dobytí. Mistr se přese mě spojil s naším otcem a jeho spolupracovníky z vitoristických laboratoří a přiměl je, aby pracovali pro něj - alespoň tak jsem to slyšela - ale vůbec netuším, jestli je dokázal po pádu města ochránit. Nevím, kam zmizeli. Jestli přežili. Nevím, co se stalo s mou sestrou. Byla jsem zrovna u Mistra, když se to stalo, a on mě okamžitě poslal do Diomiry, jakmile se armáda Spojenců přiblížila k branám hlavního města."
Díval se na ni soucitně, pokud to jenom dokázala z jeho výrazu vyčíst. Ale něco z jeho tajemné aury přece jen pominulo, působil teď víc jako člověk.
"O nikom takovém jsem nikdy neslyšel. Taky jsem z Mortkaly," dodal na vyvsvětlenou, "ale odešel jsem už hodně, hodně dávno, ještě v dětství. Ten váš Mistr udělal dobře, že tě poslal sem. Sagedar je celkově velmi mírný a přátelský a ve městě, kde největší problém představujeme my, nebudou nějakou uprchlici vůbec řešit," zhodnotil nakonec a zkřížil ruce na prsou. Stále ji se zájmem provrtával očima, i když zbytek jeho tváře působil nanejvýš znuděně. Nechápala, jak to dělá.
"Tvá sestra bude v pořádku, uvidíš. Určitě ji poslal do nějakého podobného města, jenom nechtěl, abyste se hned shledaly, abyste nebyly podezřelé."
Nedokázala ani popsat, jak moc si těch konejšivých slov vážila. Bylo to poprvé, co někomu řekla takhle velkou část svého příběhu, a cítila, že se svěřila tomu pravému. Byla ráda, že nevyzvídá, jakou velkou mocí tedy vlastně oplývá, záleželo mu na ní jako na lidské bytosti.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho a chytla ho za ruku.
Chvíli ji držel, ale pak ji pustil. "Scarpius," odpověděl a rozhlédl se. Spoluvězni se začali vracet. "A ty bys měla asi jít. Však víš, přece nechceš, aby tě tu oni," a velice pohrdlivě pokýval hlavou na ostatní vězně, "nějak otravovali."
Ale ona ještě nějakou chvíli zůstala rozhodně sedět. Zajímal ji on a zajímalo ji všechno kolem.
"Co je zač ten s divnou řečí?" zeptala se šeptem, když kolem nich prošel a zamířil někam dál do baráku.
"Miky? To je exfluvián. Musela sis všimnout, že nejenom hrozně špatně mluví, ale taky blbě vypadá. Však víš, má takovou tmavou pleť. Je holt z pouště. A tam se mluví nějakou hatmatilkou - no, po našem se učil až ve vězení. Je tu taky dost dlouho. Prý ho chytili na Ostrově Žalu, jak se snaží prodat svou neteř do otroctví, aby si mohl koupit lístek na loď." Pokrčil rameny, a když viděl, jak se Savilda šokovaně tváří, dodal: "Nevíme, jaká je pravda, nikdo z nás se svými skutky příliš nechlubí. A snad chápeš proč - viděla jsi, jak Dave reagoval na Lea."
"Dave? Aha, ten… mile se usmívající. Ano, to je fakt strašné. To,c o udělal Leo, i to, co provedl Miky. Prodat vlastní neteř… Nechápu, čeho všeho jsou lidi schopní." A pak se zkoumavě zadívala na Scarpia, jako by doufala, že na ni vybafne: "Já jsem nevinný, jsem tu omylem." To asi nehrozilo. "Tipovala jsem, že Dave bude nějaký hostinský, co okrádal zákazníky, ale když jste mi řekli o té první kategorii…"
A zrovna v tu chvíli se Dave vrátil do cely. "Náhodou, já jsem i hospodu chvíli měl. S bratrem. Ale pak jsem mu ji přenechal, protože jsem měl větší ambice. Stejně jako tady Scarpius," popleskal ho po rameni, "jsem nastoupil na lékařskou školu v Surgalu. Ale až pár let po něm, úplně spolužáci jsme nebyli," zasmál se. "Jo, Surgal, lepší lékařskou metropoli nenajdeš snad nikde na světě."
"No, když jsem pak školu dokončil, zaslechl jsem, že v Quamosu je lékařství přece jen na vyšší úrovni, ale co, léčit lidi zvládnu i tak kvalitně," pronesl Scarpius trpce, téměř naštvaně. Nebyl však naštvaný na Surgal, své rozhodnutí tam studovat, Davea ani to, že o něm začal jen tak mluvit. Byl naštvaný na Savildu, že ho neposlechla a zůstala v cele dál sedět, i když ji jasně vyzval, aby odešla. Vycítila to z něj, z každého jeho napjatého svalu. Přesto zůstávala ještě dál. Nechtěla ho opustit. Už nikdy. Nejradši by se mu vrhla do náruče.
"Jste oba lékaři? A jak někdo, kdo se zaváže lidem pomáhat a léčit je, skončí ve vězení?" Pohlédla na Davea. Od Scarpia snad ani pravdu slyšet nechtěla.
"Nechal jsem jednou na operačním stole vykrvácet jednoho Ákonova kněze. Neplánoval jsem to. Nejdřív. Ale měl jsem živě v paměti toho hajzla, co nám přišel tehdy vyhrožovat do vesnice, že ji prokleje a poštve na ni vlkodlaky, pokud v ní nevystavíme Ákonovu svatyni. To víš, vesnice na hranicích s Ákonovou říší má své problémy. Nakonec se tam vlkodlaci prý doopravdy objevili, ale to už jsem byl v Surgalu, a ani netuším, jestli někoho zabili. Vím jenom, že o pár let později se tenhle debil kněz zranil a přišoural se k nám do nemocnice, ať ho vyléčíme. Čekal jsem, že na to nikdo nepřijde, chtěl jsem to narafičit jako nepovedenou operaci, ale asi jsem byl příliš průhledný. Nelituju toho. Udělal bych to zas."
Savilda byla vyděšená sama sebou. Měla pochopení pro úplně všechny. Tedy, pro Mikyho moc ne, ale i u něj se za každou cenu snažila vžít do té zoufalé situace, kdy je sám v cizí zemi, nerozumí řeči, nemá žádné drahé kameny a jedinou nadějí na lepší život pro něj je prodat neteř. Ne, stejně by to neudělala. Mikyho nechápala, ale Lea i Domiho jí bylo velice líto. A Davea teď už taky. Přemýšlela, kolik takových děsivých historek by za jednu noc ještě zvládla. Tu Scarpiovu už by určitě nezvládla.
Omluvně na něj pohlédla. Už se nedíval nenávistně, teď už byl prostě jenom znuděný. Chtěla mu říct, jak hrozně moc je jí líto, že ho neposlechla, ale asi by stejně nedokázala odejít, kdyby neměla tu jistotu, že ho zase brzy spatří. Chtěla s ním tu chvíli prožít co nejdéle. Ale poznala, že to bylo moc dlouho.
"Dave říkal, že Saged přijde brzy s amnestií," prohodil nakonec žertovně Scarpius, když vytušil, že Savilda se k odchodu jen tak mít nebude.
"Vážně?" obrátila se na Davea celá rozzářená.
"No jistě," potvrdil jí to se stejně zářivým úsměvem. "Však bude mít brzy narozeniny, to je významný den. Zahájí se Tour de Gas a trhy. Určitě udělí milost spoustě vězňů - zvlášť těm pracujícím."
Savilda se nadšeně obrátila na Scarpia, ten se však tvářil hrozně pohrdlivě. "Však je to blbost," řekl nakonec. "Je hezký, že si přeješ, aby nás brzo pustili, moc lidí to takhle nevidí, ale nedoufej, nemá to cenu. Dave nám tady šíří jakýsi kult amnestie, už má asi pět hrdých členů. Věří, že milost přijde každou chvílí - je moc zima, přijde milost, je moc vedro, přijde milost. Ani Sagedovy narozeniny nejsou dostatečně velkou událostí, aby vyhlásil tak masivní amnestii, že by se dotkla i první kategorie." Scarpius zněl tak rezignovaně, že Savildě zmrazil nejen úsměv na rtech, ale i srdce. Tolik by ho chtěla konejšivě obejmout.
"Ale kdo ví, třeba má Dave pravdu a my se už za pár dní setkáme venku," dořekl s těžkým ironickým smíchem.
Dave ještě chvíli brblal cosi o tom, že má určitě pravdu, že Saged je milostivý a že zločiny všech,c o se sešli v Diomiře jsou hrozně sporné a zaslouží si přezkoumání. Savilda s ním souhlasila, ale ani nadšení kultu amnestie jí už ten mráz ze srdce nevyhnal. Stále se cítila hrozně, že Scarpia zklamala a že je tak bezmocná a nemůže pro něj nic udělat.
"Tak já půjdu," pronesla nakonec.
"Doprovodím tě," nabídl se Dave. "Přece jen bys tu mezi nimi neměla procházet bez doprovodu a my jsme přátelé. Teď už. Jak že jsi říkala, že se jmenuješ? Salvície? To není moc sagedarské jméno," mluvil jako o překot, když ji pomalu vystrkoval z cely, ve které dál nehnutě seděl Scarpius a díval se do zdi před sebou.
"No… vím, že v Sagedaru jsou ta tři posvátná písmena - S, G, D - tak jsem si po příchodu do Diomiry jméno trochu pozměnila, abych měla ta písmena ve jméně dvě a trochu lépe zapadla." Byla vděčná za takové odlehčené téma a sama byla překvapená, jak ráda se vrhla náhle po čemkoliv, co nesouviselo s vězením.
Dave se upřímně zasmál. "To je ale nápad. Vidíš, asi bych si měl proto říkat prostě David, sice je to pořád to jedno, ale aspoň dvakrát. A to jsi slyšela, že Sagedovi rádci se ho snažili asi ještě dva roky po nástupu na trůn přesvědčit, aby si jméno změnil na něco víc sagedského?"
"Ne," přiznala Savilda a popravdě ani vůbec netušila, jak se vlastně Saged jmenuje. Věděla jenom, že Signastor se jmenoval Francius. Panovníky z ostatních zemí nikdy nestudovala.
"No jo, vem si, že jméno Rutan ani jedno ze sagedarských písmen neobsahuje. Tedy ano, R, ale to je až druhořadé, jak se tady tak říká."
Celou cestu se smál a přátelsky ji vedl kolem ramen kolem dychtivě zírajících vězňů, kolem zmláceného Lea, který sotva stál na nohou, i kolem mrtvoly.
Asi byl Dave opravdu přítel a snažil se ji co nejvíc uklidnit. Věděl, že si toho vyslechla hodně. A ještě víc toho viděla.
"Poslyš," šeptl nakonec, když dorazili až ke schodišti. "My nikomu neřekneme, žes tu byla. Ale už to víckrát nedělej. Můžeš za námi občas třeba přijít do dolů, míváme taky pauzy jako normální lidi a takovou milou návštěvu vždy uvítáme, ale sem už nechoď. Nechoď za ním. Je nebezpečný, Salvície, zavřeli ho za chladnokrevnou vraždu dívky snad ještě mladší, než jsi ty."
A bylo to tady. Blesk z čistého nebe, náhlá facka, nůž do srdce.
" Nikdo ovšem nikdy nezjistil, proč to udělal a jestli to doopravdy udělal. Nenašli k němu žádné vodítko kromě toho, že byl na místě činu a celý od krve, když se to stalo. Prý se ji snažil zachránit. A možná jo, možná je tu vážně neprávem, ale znáš ty vězeňské řeči. Tady je každý nevinný. Nechci ti tvého idola nějak hanit, ale jestli to doopravdy spáchal, drž se od něj dál. Za rok by ho stejně měli propustit. No ano, půjde ven brzy, protože mu nikdy nic pořádně nedokázali. Ale spousta lidí byla tehdy přesvědčená o tom, že to udělal. A víš proč? Neměli pojítko k té dívce, ale měli pojítko k nějaké legendě, která snad prý i popisovala vraždu mladé panny. Nevím, jak to souvisí s ním, a nevím, jak celkově může nějaká lidová báchorka sloužit jako inspiraci pro vraždu, ale řešilo se to v souvislosti s ním. Myslím, že padlo jméno Kostěj. Ale já o tom nic nevím, Salvície, vím jenom, že sedí za zrůdný čin. A přece nechceš být jeho další oběť, že ne? Tak zmiz. Daleko od něj."
Došel s ní mlčky ještě až ke dveřím, které zůstaly otevřené poté, co z nich vyběhl Domi se svou partou, a rozloučil se s ní se slovy: "Uvidíš, že ta amnestie přijde. Už za týden."


Savilda utíkala z kravína, jak nejrychleji mohla. Chtěla domů - k rodině, vybrečet se tátovi na rameni a předčítat pohádky mladší sestře. Chtěla klid a chtěla zpátky do doby, kdy bylo všechno v pořádku. Teď milovala vraha a ta láska ji zaslepovala. Byla tak slepá, že si ani nevšimla, že proběhla jenom pár metrů od Gersepa.
Poznal moc dobře, odkud běží. Takže pro někoho z nich zahořela tím silným plamenem lásky? Tohle myslela matka tím, že může mít na svědomí víc než jeden nevinný život? Má ten její život raději ukončit? Když ji nemůže mít on, nemůže ji mít nikdo.
Už spokojeně oddychovala ve spánku, když Gersep ještě dlouze přemýšlel, co jí provede. Miloval ji a ublížit jí nechtěl. Ale nesnesl představu, že by ji tu měl dál vídat a že by měl snášet, jak courá za vězni, zatímco on - jako válečný hrdina - dostane košem. Zašel proto za Ruzmanem.

A ráno vyrazil Hejnočka se dvěma zakázanými koňmi na sever do Merského království. Celá vesnice dospávala kocovinu, jenom v dolech už od brzkého rána dřeli vězni. A těsně před polednem přijela stráž. Prý dostali udání, že nějaká mortikalská špionka pomáhá vězňům utéct. Našli Savildu a u ní doma stopy krve hrůzobluda. Našli mrtvoly čtyř uprchlých vězňů, které dostala Sagedova kletba. Všechno sedělo, Gersep dosvědčil, že je vinná, odvezli ji s sebou do Gasu k soudu.
A v dole se měla mezitím stát hrozná tragédie - že jeden z nejšikovnějších vězňů, jakýsi bývalý precizní lékař, tragicky zahyne. Bohužel pro Ruzmana byl ten lékař o něco inteligentnější než předák, a tak se příští den konal Ruzmanův pohřeb.
A o další tři dny později Gersepův, i když jeho tělo se nikdy nenašlo, prtože se rozhodl skočit do toxických Anežčiných slz. Anežčina kněžka pro něj uronila pár slz, a pak vyprávěla jeho příběh, že neunesl, jak udal Savildu, a už vůbec neunesl, že přiměl Ruzmana, aby se pokusil zabít toho vězně, a obrátilo se to proti němu. Nakonec už jenom říkala: "Prorokovala jsem, že to bude stát víc než jeden nevinný život."

Válka supů: Savilda III (2 měsíce po válce)

29. září 2018 v 23:26 Válka supů
Když Mortikala vyhlásila válku, Savilda cítila malý lezavý strach, ale věřila pevně ve vítězství. Teď se jí ty pocity až podivně živě vracely. Čekal ji osobní boj. Třásla se strachy jako nikdy, ani když armáda Spojenců přitáhla před brány Hřbitníku a ona musela narychlo zmizet, necítila takový děs jako nyní. A přesto stále věřila ve vítězství.
Celé město bude na zábavě u Kladiva, aby se každý mohl vnitřně vyrovnat s koncem války, aby každý přijal, že je zase čas oslavovat, a hlavně aby se rozloučili s hrdinným merským obchodníkem, který vyrazí zjistit, jaká panuje situace ve vedlejším království. Byl to ideální večer, aby se vykradla ze statku a proklouzla do kravína.
Když dostala první výplatu na statku, rozhodla se, že všechno, co vydělá, bude šetřit, aby si mohla sehnat magické potřeby, alchymistické pomůcky a knihy, které jí pomůžou dostat se domů. Nebo spíš domov obnovit. Když odcházela z Hřbitníku, Mistr jí slíbil, že nenechá Mortikalu nikdy doopravdy padnout a ona mu věřila. Ale teď už jsou to dva měsíce, kdy nedostala žádnou zprávu, a v nejbližší době se to nejspíš nezmění. A tak se rozhodla tyto magické předměty, co si sehnala po okolí u alchymistů, využít na dnešní večer. Však ten kravín musí být nějak hlídaný a magicky zabezpečený. Možná tam nebude tolik dozorců, ale určitě ji čeká spousta kouzel, která bude muset překonat. Večer si raději připravila několik uspávacích lektvarů.
A tak po setmění, když už i statkářka se statkářem vyrazili do hospody, zamířila s batohem plným kouzelných substancí na durhou stranu města.
Proklouzávala postranními temnými uličkami. Z jedné se jí dokonce naskytl výhled na osvětlenou terasu Kladiva, kde postával Gustav, líně se opíral o sloup a po každé ruce měl dvě holky z pole. Ukazoval jim právě nějakou šlahounovitou věc se slovy "Jeden z těch strážných mi ho půjčil." A Savilda si domyslela, že to bude gorgád. Nemohla se ovšem zdržet, aby poslouchala výklad o zbraních. Lákalo by ji to, ale dneska šlo všechno stranou. Věděla, že musí mluvit s ním, a na ničem jiném nezáleželo.
Savilda v téhle části města nikdy nebyla a samotnou ji překvapilo, jak se najednou Diomira zdála být rozlehlá. Kravín bylo nepřesné pojmenování pro tu monstrózní budovu, která tu vyrostla místo původního kravína. Nyní to byla čtyřpatrová dřevěná ohyzdnost, která ze všeho nejvíc připomínala narychlo stlučená kasárna nebo nějakou úřední budovu, kterou se někdo pokusil vypálit. Levá část té barabizny byla zřícená. Kromě pár trčících trámů, které ve tmě přece jen trochu kontrastovaly s inkoustově modrým nebem, o této skutečnosti vypovídala i třpytivá mlha, která se vlnila kolem zbořených zdí. Pravděpodobně to tam převázali žíněmi mihoklama, to by podle jejích znalostí mělo vyvolat přesně takovou magickou bariéru.
Pravá polovina kravína však vypadala velice pevně a stabilně. V té části se také nacházel vchod. Byl osvětlený lucernami s namodralým blikajícím světlem, a když se k nim Savilda přiblížila, zjistila, že se jedná o zachycené blesky - nejspíš z bouřivoda.
Všude však vládl naprostý klid a ticho a nezdálo se, že by kdokoliv kravín hlídal.
Savilda si se zájmem ve světle bouřivodových blesků prohlédla vstup. Vrata vypadala ztrouchnivěle, což ji jedině utvrdilo v přesvědčení, že dům musí být zabezpečený magicky.
V Mortikale se nikdy nijak zvlášť nehrnula ani na univerzitu, ani k magickému učení obecně. Magie, jak ji znala, byla převážně pomalá a precizní. Jedna mortikalská fakulta byla zasvěcena alchymii a bylinkářství, druhá zase runám a obrazcům. Všechna tato umění vyžadovala klid, přesnost a přípravu. A přesto si pomalá magie nacházela čím dál víc příznivců. Byla totiž bezpečná, a i když člověk musel na výsledek čekat, takový vykreslený obrazec, byl-li třeba ještě obložen drahými kameny, bylinkami a posypaný nějakými umocňujícími prášky, mohl mít vskutku silné účinky, jakých by obyčejný člověk holýma rukama nikdy nedosáhl. Savilda taková nebyla. Nesnášela čekání, všechno musela mít hned, a proto se i přes Mistrovo naléhání univerzitě vyhnula obloukem. Osttaně také kvůli této své vlastnosti vyrazila do kravína ještě toho večera.
Když se Savilda přece jen v Mortikale dostala k učení magie, přičuchla k něčemu, čemu se naopak většina lidí vyhýbala. Existovala totiž i rychlá magie, taková, na kterou člověk nepotřeboval energii žádných přísad nebo znaků, nýbrž svou vlastní životní energii. Nikdo se tímto uměním nezabýval, protože bylo příliš nebezpečné. Člověk nemusel kolikrát odhadnout sílu kouzla, a kdyby to přehnal, stálo by ho to život. Nevnímalo se to jako černá magie, spíš jako magie sebevrahů. Kolovaly zvěsti o lidech, kteří přišli o ruce a nohy, jen proto, že se cítili zahnaní do kouta, takže použili na vysvobození rychlou magii. A pak umírali v bolestech, nebo se rychle zbavili odumřelých končetin a žili jen napůl jako mrzáci. Nebylo to tak zlé v hlavních městech, kde bylo obvykle lékařství na vysoké úrovni, takže by zvládli odumřelou končetinu něčím nahradit. V Mortikale by ji nahradili pravděpodobně vitoristicky. I přesto takový osud nikdo nechtěl riskovat a rychlá magie zůstávala bláznům. A Savildě. Uměla použít spoustu magických pomůcek, protože jí to Mistr vtloukával do hlavy, ale věděla, že nejdál dojde s vlastní energií. A hlavně věděla, že ji to nic moc nebude stát.
Kdyby se tak uměla přemístit z místa na místo, ale to neuměl nikdy nikdo, a tak jen zavřela oči, zasoustředila se a pravou rukou k sobě přitáhla trochu blesků z jedné lucerny. Ruka jí začínala černat, ale držela ji silou vůle dál pokrčenou před sebou, dlaní vzhůru, jako by v ní svírala cosi posvátného, co se s největší úctou snažila předat někomu před sebou. Avšak v ruce nic neměla, jen nad ní poletovaly blesky, které se všemožně kroutily jakoby v bolestech, až nakonec ztmavly a Savilda je s otevřením očí vrhla proti dveřím. Dvakrát slabě zapraskaly a černě se z nich zakouřilo. Magická ochrana byla vyzkratovaná. Teď by se dveře měly nejenom otevřít, ale také by z nich měla zmizet veškerá ohlašovací kouzla a alarmy, pokud na nich něco takového vůbec bylo.
Savilda si se zájmem prohlédla zčernalé prsty pravé ruky. Pak mrtvé maso políbila a do prstů se jí začala opět vracet barva.
Velice pomalu a tiše vstoupila dovnitř. Stále nemohla uvěřit, že tohle dělá. Vloupává se do vězení. No, v podstatě to bylo opravdu vězení, i když takové městské a pracovní. Tak jako tak tam neměla co dělat. A přesto tam být musela.
V baráku byla tma a ticho. Čekala, že se tu budou pohybovat stráže s lucernami nebo alespoň nějaká zvířata, cokoliv, co by mohlo vězně monitorovat. Ale nezaznamenala nic. Ve vzduchu necítila ani přítomnost jiného magického zabezpečení, jen plíseň, moč a prach z dolu.
Zvenku zahlédla nějaké mihotavé světlo ve druhém patře, které slabě probleskovalo přes špinavá okna. Proto se Savilda rozhodla najít schody a zamířit tam. Přízemí vypadalo pustě a v prvním patře panovala snad ještě větší tma. Savilda se ale rozhodla žádnou ze svých svící nezapálit. Co když tu někdo je a ona by na sebe upoutala nežádoucí pozornost? O pozornost stála od jediného člověka. Na chvíli se zastavila, aby se uklidnila. Srdce se jí rozbušilo tak, že muselo být slyšet až u Kladiva. Nebylo to však strachem, bylo to vzpomínkami na něj. Stále se uklidňovala, že na tom nezáleží. Že přežije tuhle noc, a když se mu líbit nebude, když se jí vysměje, už ho víckrát neuvidí. Předpokládala, že do dolů jen tak znovu nevyrazí.
Stála zrovna na posledním schodu na schodišti z přízemí do prvního patra, přivykala tmě temnější, než jakou kdy zažila, a vyrovnávala se se svým splašeným srdcem, když v tu se v chodbě objevila malá nažloutlá létající koule. Pomalu se pohybovala směrem k ní, plula vzduchem, ač neměla křídla, ani žádnou viditelnou magickou auru a nic ji neneslo, a zdálo se, že se ve vzduchu smýkala a přetáčela ze strany na stranu.
Savilda se pomalu skryla za stěnu a čekala, až koule doletí k ní. Netušila, co je to za kouzlo, ale těžko šlo o létající lucerničku, muselo to nějak souviset se zabezpečením. Byla připravená tu věc zničit. Neměla zbraň a dala by teď cokoliv za ten Gustavův gorgád, byť s tím neuměla zacházet, ovšem místo toho si promnula pravou ruku, už zcela zhojenou, a připravila se tu věc drapnout a rozdrtit.
To čekání bylo nekonečné. Z druhého patra k ní dolehly tlumené hlasy, někdo se zasmál, a ona se tu utápěla ve svém strachu a představovala si, jak se jí vaří krev. A pak se ta koule konečně vynořila. Protáčela se na ní černá skvrna a ta se obrátila přímo na Savildu ve chvíli, kdy vymrštila ruku. A i když koule zdánlivě až šokovaně ucukla, Savilda ji chytila.
Nešlo to rozdrtit, ba co víc, když se o to pokusila, ozval se z druhého patra šílený pronikavý řev, následně dusot nohou a několik tupých ran. A ona stále v ruce šokovaně svírala tu létající věc. Teď jasně cítila, že to tepe, je to živé. A nejspíš to má někde zbytek těla, protože to, co svírala, bylo oko. Shora se stále ozývaly rány smíchané s nějakými nadávkami a ona snad jen maně zanořila do oka své dlouhé nehty a vysála z něj život. Oko pohaslo a rány nahoře ustaly.
Okamžitě tu zčernalou mrtvou věc zahodila a vyběhla po schodech do druhého patra.
Na zdech tam mezi okny stály svíčky na ztrouchnivělých policích a osvětlovaly děsivý výjev: Po podlaze se rozlévalo cosi černého a lepkavého, co vytékalo z tmavých větví, které jako by někdo naaranžoval do tvaru téměř lidské siluety. Nad tím chrastím se skláněl muž v černém, v ruce držel dýku potřísněnou rudou krví a v druhé ruce svíral podobnou černou kulatou věc, jakou před chvílí Savilda vysála. Z té, co držel ten muž, se však proudem řinula ta sama černá tekutina, jaká vytékala z té dřevěné siluety.
"To šhi buyla ty?" vyjekl šokovaně další muž, který vykročil ze stínů a nevěřícně se na Savildu zadíval. Poznala ho. Byl to jeden z těch vězňů, co stál za Ruzmanem. Ten, co se mu vysmíval.
"Poslali tě sem, abys nás zastavila?" zeptal se opatrně muž, který svíral nůž. Také jeho poznala. Byl to ten hezoun se zářivýma očima.
"Zastavila?" opakovala nevěřícně.
"Ta nás asi zastavovat nebude. Vždyť to byla ona, kdo toho hrůzobluda napadl. Koukni na její ruku." To promluvil někdo, koho dosud nepoznala. Starší a nemocně vyhlížející muž. Ukazoval na něco na její pravé ruce, a když se trochu probrala a podívala se na ni taky, šokovaně vyjekla. Z nehtů jí stékala úplně stejná černá tekutina, jaká se tu teď rozlévala všude kolem nich po zemi.
"No, no," vrhnul se k ní muž se zářivýma očima se zkrvaveným prstem přitisknutým ke rtům a chytil ji za čistou ruku. "Pojď, tak, neboj se. Přišla jsi až sem, tak se přece nemůžeš bát. Pamatuju si tě, byla jsi v dolech. Ty budeš ale pěkně zvědavá, co?" Snažil se mluvit tiše a asi konejšivě, ale neustále sebou trhal, jak byl nervózní, a když ji za sebou vedl, nepříjemně s ní cloumal.
Chodba, do které ji vzal, by vypadala díky dřevěným stěnám a svícím na stěnách téměř útulně, kdyby hned naproti svíčkám nebyly cely s mřížemi. Naštěstí byly všechny otevřené.
"Teď opatrně, nezakopni." Úplně se zapomněla dívat pod nohy. Automaticky překážku přeskočila a až když ji překonala, ohlédla se, aby zjistila, že tam leží čísi mrtvola.
"Asi… asi jsem přišla nevhod," prohodila tiše, když ji muž usadil na kavalec do jedné z cel.
Kdo byl poblíž, zasmál se, a Savilda si náhle uvědomovala, že je jich tu opravdu hodně. V dolech jich viděla asi deset, ale tady na patře jich mohlo být třicet a v dalším patře zrovna tak.
"No, nevhod. Jak bych to jenom řekl… Chystám se odsud vypadnout," prohodil jakoby nic. "A to, že ty ses dostala dovnitř, ačkoliv nepatříš k vězeňské službě nebo zdejším předákům, může napovědět, že se já dostanu ven. Vůbec jsi nepřišla nevhod. Naopak." Zářivě se na ni usmál a posadil se naproti ní. "Můžeš mi říkat Domi. Pro tento večer, samozřejmě, protože pak už se neuvidíme."
"Dobře… Domi," oslovila ho pomalu, stále šokovaná z toho,c o se vlastně stalo, z toho, že přeskakovala mrtvolu a někoho nejspíš údajně sama zabila, a sledovala, jak si ostatní naprosto s klidem sedají v cele kolem ní a ti méně šťastní, co už se dovnitř nevešli, zůstali opření na chodbě o mříž.
"Poslyš," obrátila se na toho, co se představil jako Domi. Co říkal, jí nedávalo smysl. "Jste přece hlídaní magicky. Jedna věc je udržet vás v baráku, ale druhá věc je udržet vás v Diomiře. Gas by měl mít tohle ohlídané. Možná jsem otevřela dveře od kravína, ale co se stane, až překročíš hranice města?" Částečně byla zvědavá, jestli vězni přišli na to, jak se kletby od Sageda, o které se v Diomiře tak nějak všeobecně vědělo, dokázali zbavit, ale uvědomovala si, že se o Domiho a všechny ostatní spíš bojí. Nerada by našla zítra cestou na pole jejich mrtvoly.
"Je to kec," mávl rukou Domi, načež několik vězňů zabrblalo a zakroutilo hlavami. "No fakt," stál si za svým. "Nikdo z nás si nevybavuje, že by nás něčím očkovali, značkovali, tetovali, cejchovali, proklínali, pomazávali… nic. Sagedar je humánní království. Když vás neodsoudí k trestu smrti, tak prostě budete žít. Těmi báchorkami, že jsme nějak magicky sledovaní, nás jenom straší, abychom jim neutíkali. A jak vidíš, ta psychologie funguje velice dobře. Nikdo se o útěk nepokusil, nikdy, a to Diomira jako vězeňské město funguje už přes třicet let. A posledních deset let dokonce jako vězeňské město první kategorie. A přesto nikdo neutekl."
"Promiň, první kategorie?" přerušila ho.
"No, to je jako že… že tu nejsou úplně ti nejhodnější lidi," prohodil trochu vyhýbavě někdo, kdo seděl vedle ní. Savilda ho nejdřív nebrala ani na vědomí, a když uslyšela hlas tak blízko, trhla sebou. Ve svitu svící v muži však poznala toho mile se tvářícího medvídka, který se na ni v dole mile usmál.
"Já vím, že nejste úplně nejhodnější lidi, vždyť vás všechny za něco odsoudili," odsekla, jako by se jí snad snažili vysvětlit, kolik je jedna plus jedna.
"Jo, ale řekněme, že třeba ve třetí kategorii by ses setkala s nějakými prostými zlodějíčky, kteří si odsedí rok, dva a pak si půjdou po svých."
Chvíli na medvídka zírala s otevřenou pusou a pak se s kamenným výrazem obrátila na Domiho. "A za co sedíš?" Poté zrudla, protože si uvědomila, že asi vypálila nevhodnou otázku a moc brzo, vlastně hned po příchodu - po vpádu na cizí území. A reakce toho cizince jí tyto obavy jedině potvrdila:
"To jhe pro fšechny chodnje sitlifé théma."
"No, no, já jí to klidně řeknu. Citlivé, necitlivé, stejně ještě dneska zmizím," stál si za svým Domi. "Ale záleží, jestli to doopravdy chceš vědět," a upřel svůj pronikavý pohled na Savildu. Na kratičkou chvíli se do těch očí zadívala a poznala, že je v nich něco opravdu nelidského. Takhle modré nejsou žádné oči, takhle vypadají safíry, jaké vídala v Ákonových svatyních, takhle vypadají mrtvé oči vytesané z drahých kamenů.
"Jistě," odpověděla nakonec naprosto nepřesvědčivým tónem a oči od Domiho odvrátila. Začala jimi těkat po okolí, ale černokněžníka zatím nenašla.
"Když mi bylo dvaadvacet, přijali mě do Krásnohradské univerzity - ne jako studenta, ale jako mistra." Už tato slova na Savildu mocně zapůsobila a pohledem se vrátila k Domimu. "Byla spousta věcí, které jsem neuměl, ale byla jedna, ve které jsem vynikal - a to byla safírová magie. Průlomová magie, chápej, nikdo nikdy nezkoumal, jakou moc mají jednotlivé kameny. Ale já se ponořil do studia safírů a Ákon vedl mou ruku. Poznal jsem toho víc než druzí a toho si v Ákonově říši samozřejmě velice vážili. Zjistil jsem, že-" ale v tu chvíli se zarazil a neklidně se rozhlédl po spoluvězních.
"Řekl bych, že nám všem je jedno, cos objevil. Pokud vím, nikdo jiný se tady nezabýval nejen magií šutrů, ale ani magií obecně," ujistil ho medvídek sedící stále vedle Savildy. Pohlédla na něj a on se usmál tak hřejivě, jak by nikdy neřekla, že by to zločinec mohl umět.
"No, souvisí to s Ákonovou mocí," shrnul svůj objev Domi. "Však víš, že je to kapitán a vůdce. Dodává morálku a kdesi cosi."
"Že tobě ji teda dodal," zahlásil někdo z chodby. "Psst!" utnula ho Savilda.
"Děkuju. Takže jsem měl velice vážený výzkum a pochopitelně několik studentů a následovníků, kteří pro mě pracovali. Bohužel jsem byl mladý a blbý a nechal jsem se unést svým nadšením pro věc, takže jsem… začal dělat experimenty na dobrovolnících. Vážně se přihlásili dobrovolně, já jsem nikoho nenutil. Každý chtěl posloužit Ákonovi. Ovšem, když jsem na ně zkoušel použít Ákonův dar, trochu je to… přiotrávilo. Dva mí studenti zemřeli. A já si odnesl tohle," a ukázal na své nepřirozeně modré oči.
"Aha," konstatovala téměř až spokojeně Savilda a oči si se zájmem prohlédla. "Totiž promiň. Ale jak ses dostal sem? Jestliže jsi z Krásnohradu…"
"No, měl jsem štěstí, že mě v Ákonově říši neodsoudili k smrti. Kdyby se to stalo teď, už bych to štěstí asi neměl. Doneslo se mi, že se tam dějí taky nějaké převraty a místo krále snad začíná vládnout církev. Ta byla vždycky přísnější. Těžko říct, jestli bych to uhádal. Každopádně - právě proto, že mě v Ákonově říši odsoudili 'jenom' na třicet let ve vězení, mohl si mě Saged vyžádat jako sagedarského občana do svého vězení. Jo, jsem zdejší, přímo z Gasu, ale studovat jsem šel, kam mě Ákon zavedl. Ale ve vězení jsem vážně radši tady, přece jen tu máme tu možnost pracovat a dostat se mezi lidi. Je to lepší než hnít v krásnohradských kobkách. Věř mi, i když univerzita i hrad opravdu dělají čest jménu toho města, o kobkách se totéž říct nedá. Ale třicet let je třicet let. Ještě mi jich dost zbývá a já mám před sebou výzkum. Nebudu už nikdy experimentovat na ostatních, ale tady mi snad zakrní mozek. Musím nutně pryč."
Chápala ho. Upřímně, sama cítila to samé. Poklidný život v Diomiře byl příjemná dovolená, ale delší dobu než rok by tu strávit nechtěla. I na ni čekalo poslání. A tak jen přikývla.
"Co ta mrtvola?" zeptala se po chvíli a ukázala směrem na chodbu.
"Není mrtvý, je jenom omráčený," odpověděl klidně Domi. "Nejsem vrah, i předtím jsem ty studenty zabil omylem, a teď bych si ruce krví špinit nechtěl."
"A přesto je od ní špinavé máš," podotkla a ukázala na jeho dlaně.
"No, ano, trochu se mnou bojoval, když jsem se mu pokusil vytáhnout tu kudlu. Taky proto došlo na to omráčení. Původně bylo v plánu kolem něj jenom proklouznout a připravit si zbraň na hrůzobluda. S tím jsi mi nakonec pomohla nejvíc ovšem ty."
"Já? Já ani nevím, co je to zač. Co jsem udělala?"
"Dali nám sem nestvůru, aby nás hlídala," to se ozval kluk sedící vedle Domiho. Byl to ten mladý, kterého také viděla v dolech. "Mimochodem, já jsem Leo," představil se hned bez váhání a natáhl k ní nadšeně ruku. Vypadal tak vesele, že mu podávanou ruku stiskla s radostí. Zatím se cítila klidněji a příjemněji, než čekala. Mohli se na ni kdykoliv vrhnout a ublížit jí, ale zatím tu jen stáli, se zájmem ji sledovali a vesele se bavili. Nelitovala, že sem přišla, i když svého černokněžníka dosud nespatřila.
"Hrůzobludové jsou fantastičtí, ale taky fantasticky zvláštní," pustil se Leo do vyprávění, jako by jí popisoval zápletku nějaké obzvlášť napínavé knihy. "Pro hlídání zločinců vlastně ideální, protože to prý kdysi sami bývali zločinci. Traduje se to o nich, že jsou to proměnění vrazi. Těla těch vrahů, kteří po půlnoci zabloudí v lese, se změní na stromovitou nestvůru se dvěma očima, které mohou poletovat klidně i kilometr od hrůzobludova těla. Fungují jako bludičky. V lesích lákají lidi do pastí. Tady ty oči fungují, nebo spíš fungovaly jako sledovací zařízení. No a hrůzoblud může umřít jenom tehdy, přijde-li o své oči," dořekl a ukázal na Savildinu černí potřísněnou ruku.
"Jsou to báchorky. Nikdo doopravdy neví, jak hrůzobludové vznikají. A byla by moc velká náhoda, že by se nějací vrazi toulali po půlnoci v lese," odporoval stále s úsměvem medvídek.
"Naopak, vezmi si třeba bandity. A navíc, nikdo neříká, že jsou hrůzobludové hojně se vyskytující tvorové. Rozhodně je jich ale víc, než si lidé myslí, protože to trvá třeba desítky let, než vesnice odhalí, že má v lese hrůzobluda."
Savilda byla fascinovaná a o to fascinovanější, že přeprala takhle obávanou potvoru, aniž by to vůbec tušila. Některé vězně ovšem tyhle řeči evidentně omrzely. Nejspíš čekali, že si budou moct s hezkou holkou nějak užít, ne že jí budou vyprávět o svých zločinech a nestvůrách. A tak se chodba pomalu vylidnila, zůstalo jich jen pár. Z cely se však nehnul nikdo.


Válka supů: Savilda II (2 měsíce po válce)

29. září 2018 v 23:25 Válka supů
"Jo, holka, prej onemocněli," stěžovala si statkářka, když podávala Savildě ohromný hrnec s omáčkou. "Houby onemocněli, včera se všichni zlískali s Hejnočkou. A dneska ta rozlučka nebude o nic lepší. Ten chlap možná vozí informace, ale zrovna tak vozí samé neštěstí. A pančovaný chlast. Ani Anežka neví, co v tom pití vlastně bylo. No co když to byl nějaký jed? Nebo Hejnočkovi schválně nějaký dobrák střelil cosi zkaženého?"
Savilda jenom přikývla a pokusila se s hrncem co nejrychleji utéct ven z kuchyně, protože statkářka přešla z obyčejného hudrování na pořádnou salvu nadávek. Většinu sice schytal Hejnočka a blbci, co s ním včera v noci pili, ale občas jí něco ulítlo i směrem ke kuchařce, která se jenom chudák krčila u pece a netrpělivě čekala, až se jí dopeče poslední várka chleba.
Z Diomiry se začínala stávat pohraniční metropole - co pohraniční, žádné hranice už vlastně asi ani neplatí. Mortikala byla oficiálně rozmetaná, dobytá a jako země zrušená. Její území čekalo na rozdělení mezi spojence: Sagedar, Merské království a Ákonovu říši. A i když tohle vědomí Savildu stále trápilo, kdykoliv pohlédla směrem ke zdi za městem, která vytyčovala dřívější předěl mezi dvěma mocnými říšemi, za ty dva měsíce měla přece jen šanci trochu děsivé realitě přivyknout. Otupěla. Každou vzpomínku na univerzitu přebila myšlenkou na prosperující zemědělství v diomirské oblasti, každý obraz své rodiny přebila obrazem statkářovy rodiny, která ji ochotně přijala od svých služeb, a každá slova svého Mistra přebila smíchem z hospody. Byla ráda, že se Diomiře daří, ale stále se necítila být součástí toho nového nadšení. A když teď Hejnočka přišel se svou optimistickou výpravou do Quamosu, od které si všichni slibovali, že přinese spoustu odpovědí na palčivé otázky, cítila se Savilda ještě nepatřičněji než kdy dřív. A přitom tu zdaleka nejnepatřičnější nebyla.
Hned, jak přišla vyhláška o nebezpečných koních, Diomira všechny své kusy pobila a velice efektivně zpracovala. Savilda proto teď musela těžký hrnec s omáčkou nahodit na vozík, který vlastnoručně táhla přes město. Nebyl to zvlášť těžký vozík, ale cestu taky nejkratší neměla. Co chvíli sklouzla v myšlenkách ke golemům, kteří by ji práci usnadnili, ale vždy takové myšlenky rychle zaplašila, neboť Mortikalu si vytyčila jako tabu. Soustředila se proto na lidi kolem sebe, na každou tvář, kterou míjela.
Ne, zdaleka nejnepatřičnější nebyla.
Uprchlíků sem přišlo hodně, a když ne sem, tak do okolních vesnic, ze kterých se stejně kvůli nedostatku práce a jídla lidé stáhli k Diomiře. Docela vzdělané obyvatelstvo Diomiry se tak smíchalo s vidláky z okolí, kteří ani nevěděli, kdo jim vlastně vládce, ale hlavně že mohli svou týdenní výplatu utratit U Kladiva za kamenici. Zatoulala se sem skupinka fanatických Andrejových vyznavačů, kteří pravidelně postávali před Anežčinou svatyní, a vyhrožovali kněžce, aby svatyni předala Andrejovi, jinak že ji vypálí. Stáhli se sem banditi odněkud z jihu, kteří využili válku ve svůj prospěch, ale teď se snažili vrátit k původnímu životu, a dokonce se tady usadilo pár raněných vojáků z jednotek všech spojeneckých států. Anežčina kněžka jim milostivě nabídla léčení, ale všichni do jednoho to odmítli s tím, že voják by se měl zahojit sám a magii nepotřebuje. Savilda s Gustavem se shodli na tom, že se možná jenom víc než smrti bojí té šílené kněžky. Ať to bylo z jakéhokoliv důvodu, jeden z vojáků už svým zraněním podlehl.
Největší kuriozitu v diomirském osazenstvu však pro Savildu představovali vězni. A přitom šlo paradoxně o tu nejnormálnější ze všech jmenovaných podivných skupinek. Vězni tu totiž na rozdíl od fanatiků, vojáků a vidláků byli i dlouho před válkou.
Diomiru si Saged vybral jako jedno z vězeňských měst - byla pro to ideální: daleko od hlavního města, blízko smrtící řeky a hlavně u dolů, kde se těžily lihovce. V dolech mohli vězni dřít celý den a v noci mohli vyčerpaní spát v odlehlém starém kravíně - samozřejmě pod dohledem. Ani tak ne proto, že by mohli utéct, to si Saged nějakým způsobem ohlídal prý magicky, ale spíš proto, aby normální obyvatelé nepřišli k úhoně, kdyby se na tyto nepohodlné občany přišli podívat. A lidé jsou zvědaví, určitě se to několikrát stalo.
Doly byly možná odlehlé, ale rozhodně v nich bylo živěji, než Savilda čekala.
"Ty vole, podívej se na to, pohoda, klídek, tabáček, co?" To byl jeden z předáků rubání; holohlavý třicátník v nápadně čistém hnědém stejnokroji, v jakém vídala Savilda po večerech polomrtvé horníky plazit se do Prastarého kladiva. Předák se pohodlně opíral o zábradlí, kecal s nějakým obchodníkem, který by tam rozhodně neměl co dělat, a posměšně ukazoval na jednoho z vězňů. Ten ležel asi pět metrů od nich. Každou část kůže, která mu vykukovala zpod černého vězeňského mundúru, pokrývaly saze a levou ruku měl celou zafačovanou. Nezdálo se však, že by se svíjel v bolestech, naopak se spolu s předákem zasmál a na pravé ruce zvedl palec se slovy: "Jo, jo, VIP pracovníci si zaslouží oddych."
Savildu celý tento výjev ohromil. V dolech byla poprvé a představovala si, že všichni budou zalezlí v šachtách a předák bude dřít nejvíc ze všech. Zdálo se však, že práce v dolech už zdaleka nebyla tak nepohodlná jako kdysi, a tak většina pracovníků měla na starost jen uskladňování a třídění natěženého materiálu, a ti šikovnější obsluhovali těžící stroje, které dřinu odvedly za ně. Paradoxně mezi těmi obsluhovači strojů převládali právě vězni. Tento výjev rozhodně neodpovídal tomu, jak práci líčili zmožení horníci po večerech v hospodách. Možná jenom chtěli, aby je ženy litovaly, a tak se jím snáz dostali pod sukně. Anebo třeba vychytala nějaký odpočinkový den. Ostatně byla tu ta kontrola.
Strážníci zaparkovali své ptanosy úplně vzadu, kde už začínal les, a sami teď procházeli mezi horníky a na něco se jich vyptávali. Savilda nevěděla, kam má dovezené jídlo šoupnout, tuhle práci a mnoho dalšího, co se péče o horníky týkalo, mělo na starost služebnictvo ze statku, které se včera nečekaně zřídilo s Hejnočkou. A tak teď zamířila za předákem, aby oznámila, že přijela, a vysvětlila mu situaci.
"… A von má tu drzost mi říct, že ty vole kravín hoří," vyřvával zrovna předák svým zvučným hlasem, i když slova jasně směřoval na plešatého obchodníka, který se opíral o zábradlí nalepený hned vedle něj. "Co mně je po tom? Ptám se, vole: 'hoří důl? Nehoří? Tak di makat, vole!'" Plešoun se mohl přetrhnout, aby se co nejpodlézavěji zasmál, což předáka evidentně uspokojilo, protože se samolibě usmál, a pak už spolu jen brblali, jací že jsou ti vězni vlastně fajnovky.
"Ehm, dobré ráno," oslovila ho trochu roztřeseným hlasem Savilda.
"A dobré, dobré," zaburácel až přespříliš žoviálně předák, který musel být nahluchlý, protože není možné, aby zdravý člověk takhle zařval každé slovo. "Hmm, copak to máme?" a pohlédl na vozík a zkontroloval velký hrnec a kolem něj vyskládané ještě teplé pečivo. Afektovaný úsměv mu z tváře rychle zmizel. "No to ne, ty vole," otočil se na plešouna. "Zase, vole, nějaká hnědá břečka. Ta statkářka je taky svině. Kurva! Asi tam na ně vlítnem, co? My se tu dřem od nevidím do nevidím, výplatu máme mizernou, v ruce obracíme každou zabijku, ale ne, ona nám za ty plné měšce granátů, co po nás chce, prostě nemůže třeba upéct prase nebo ještě líp nějakýho z těch hezkých mihoklamů. Ať si nemyslí, že sme to stádo neviděli. Možná chodíme domů za soumraku strhaní jak koně, ale já mám přehled. Moc dobře vím, co statkář sehnal."
Savilda na něj úplně šokovaně zírala. "Ale… Zaprvé, s těmi granáty asi trochu přeháníte a za druhé, jsou dva měsíce po válce. Už asi dva roky nikdo nikde neměl pečené prase, ale vy jste teď měli několik týdnů koňských hodů. Chápu, že jste si zvykli na lepší a že vám tu možná před válkou vyvařovali jako Signa- jako Sagedům, ale teď je prostě všude všeho nedostatek. A mihoklamy máme dva a oba na mlžnou smetanu, zářivé žíně a alchymistické přísady. Zabíjet se nebudou."
"Ty jsi nějaká drzá," prohodil jakoby nic plešatý obchodník.
"Nejsem drzá. Vy si nevážíte toho, co máte. Jste na živu, máte práci, máte jídlo. Statek dělá, co může, aby tu celou vesnici nějak uživil-"
"Vážně jsi právě nazvala Diomiru vesnicí?" vybublal obchodník.
Než se však stihl na Savildu vrhnout - což dle výrazu opravdu chtěl - a než ona sama stihla něco udělat, vmísil se jim do rozhovoru někdo další. Jakýsi pobavený tlumený hlas někoho, kdo stál za předákem a Savilda na něj neviděla. Slyšela ovšem, že ten někdo hodně špatně vyslovuje všechna slova, jako by se stále ještě učil mluvit. A slyšela nesmírné zadostiučinění, když se škodolibě zeptal: "Tag jakhé to jhe, čo? Něšlyšel sem tyghle rzeči,už njegdi? Hehe. 'Vášte si, čo máte, ste živi, ste syti, děláme, čo mužhem, aby my vás ušivili.' Já pravil vždysgy, Ruzman, žhe ty sám dosorse porzebujheš, a teď ji tu máš."
Několik lidí za předákovými zády propuklo v smích, a když se na ně předák otočil, uviděla i Savilda, že se tam utvořil malý hlouček mužů v černém pracovním oblečení.
Savilda takhle zblízka vězně nikdy neviděla. A teď se asi pět metrů od ní smáli jako partička normálních chlapů, co se rozhoduje, zda vyrazí do Kladiva nebo do nějaké jiné hospody. Až na to, že tihle do hospody nemůžou a nemůžou vlastně skoro nic. Bylo jich jí snad líto? Nikdy o nich nepřemýšlela, věděla jenom, že to jsou zločinci. Mohli sedět za cokoliv. Za vyvraždění celé své rodiny, nebo i za blbou krádež chleba. Těkala po nich očima a oni si toho všimli.
"No a co vůbec taková hezká dívka dělá u dolů?"
Odpověděl za ni ovšem předák, ukázal rázně na vozík a odsekl. "Jídlo, vole," načež všechny poslal asi ze zvyku do prdele a následně pro ešusy, aby si šli nabrat svůj denní příděl. "Holt budou mít buďto pořádnou snídani, nebo pořádný oběd. Ať si vyberou," okomentoval až nezvykle tiše předák množství omáčky a zamával na ostatní horníky, ať si sem taky dojdou pro jídlo.
Savilda sledovala vězně, jak se od ní vzdalujou. Byli to prostě lidé. Teď tak alespoň působili. Smáli se, bavili se s horníky, a kdyby nebyli v černém, nic by je od ostatních neodlišovalo. Žádné řetězy, pouta nebo koule na nohou. Samotnou ji šokovalo, jak moc jí přijdou obyčejní. Když si tak prohlížela ten hlouček, co se smál předákovi za zády, viděla mladého kluka, který mohl být jenom něco málo starší než ona. Mohl by v klidu studovat univerzitu, skládat zkoušky z šermu nebo se učit nějakému řemeslu. A přitom tvrdnul tady. Viděla asi třicetiletého muže s pronikavýma modrýma očima a dlouhými vlnitými vlasy, jaký by v Mortikale určitě bodoval u všech žen a dívek. A přesto skončil za mřížemi, nebo možná proto. Zabil snad nějakou svou obdivovatelku? Také viděla silnějšího třicátníka s neuvěřitelně laskavýma očima a milým úsměvem. Ze všeho nejvíc jí připomínal plyšového medvídka. Mohl to být hostinský, mohl to být obchodník. Třeba okrádal lidi. A pak viděla muže, který byl něčím jiný. Černokněžník, pomyslela si. S někým takovým se nikdy nesetkala, ale v Mistrových službách stále četla o lidech, kteří ovládali temnější magii než ostatní. Představovala si je přesně takhle. S planoucíma očima, které byly plné zájmu, a přesto postrádaly cit. Byly tak skelné, že v nich Savilda viděla jen svůj odraz, a přesto přesně věděla, jakým způsobem se na ni dívají, jak ji zkoumají. Nevnímala jejich barvu, protože se zdálo, jako by vlastní barvu ani neměly a jen přejímaly barvu okolí. Teď odrážely její vlastní šedomodré oči. Ale rozhodně vnímala, jak ji spalují zevnitř a zasévají v ní něco nepřirozeného. Možná ty oči patřily vězni, ale samy fungovaly jako pouta - kdo do nich pohlédl, odevzdal jim svou duši. A tak fascinovaně hleděla za černokněžníkem, který od ní odcházel. Vlasy měl krátké a černé a postavu až příliš svalnatou na někoho, kdo by měl celý život strávit ponořen do zapovězených knih, ale ta jeho aura byla více než výmluvná. Nemohl to být normální člověk. I přes robustní postavu se nesl hladce, jeho chůze byla tanec, a jeho tvář působila v kontrastu s děsivýma očima nepřirozeně klidně a odevzdaně. Ohlédl se za ní. Cíleně za ní. A ona mu jako v transu zamávala.
"Děvče," vytrhl ji z tohohle nepřirozeného stavu čísi pobavený hlas. "Radši jim nemávej, ještě si na tebe budou dělat nějaké nároky."
Nebyl to předák - naštěstí. Ten odešel s obchodníkem zase o kousek dál a teď vyřvával cosi o tom, že Hejnočka je idiot. Muž, který Savildu oslovil, byl ten raněný vězeň, který ležel se svým smrtelným zraněním - zlomeným palcem - kousek od ní.
"Chtěl jsem tě poprosit, však vidíš, že jsem lazar, jestli bys mi mou misku nedonesla."
"Ale jo, jo, jistě," přikývla Savilda stále trochu zmateně. Příliš nechápala, co to právě procítila. Trochu si říkala, jestli to nebylo nějaké proroctví. Slyšela dřív o různých povzneseních nad vlastní vědomí a tohle mělo do jejího vědomí daleko. Jako by v těch očích prožila úplně jiný život. Ano, musel to být nějaký náběh na věštbu.
"Tak fajn, to jsi milá. Poslyš, já jsem Víťas. Mám věci podepsaný, ale když se jich zeptáš," a ukázal směrem k ostatním vězňům, "oni ti to podají."
"Dobře," polkla naprázdno Savilda. Nějak si neuvědomila, že když souhlasila s tím, že přinese Víťasovi jídlo, bude se muset vlastně zamíchat mezi ostatní. Asi by udělala nejlíp, kdyby poslala Víťase prostě do prdele s tím, že nebude dělat vězňům služku. Předák by to tak určitě udělal. Ale pro ni bylo najednou nemožné vidět v nich cokoliv jiného než lidi. A žádného člověka by nikdy nedobyla, když ji takhle slušně poprosí.
Předák si nikoho nevšímal, a tak kolem něj Savilda proklouzla bez problémů. Obchodník ji taky nebral na vědomí, protože visel na každém předákově slově a poslouchal zaujatě, jak předák vykládá, že má Hejnočka určitě schovaný někde nelegálně dva koně, se kterýma do Quamosu vyrazí, a že prý přespí u svého bratra Havla, který má být v Meru vyhlášený pijan. A pak už se vmísila do menšího hloučku v černém.
"Ten… Víťas mě poprosil, jestli bych mu jídlo nedonesla," oznámila vězňům tiše a se sklopenýma očima. Najednou si tam připadala nemístně. Jedna věc byla, když je od ní dělil předák s obchodníkem, ale jakmile se dostala přímo k nim, že by se jich mohla dotknout… nebo oni jí… udělalo se jí nevolno a polil ji ledový pot. Najednou si uvědomovala, jak hloupě se chová a že ti lidé nejsou normální lidé. Nejspíš se teď zcela dobrovolně připojila k někomu, kdo otrávil své děti, aby následně dnesla jídlo někomu, kdo sežehl souseda diopalem. Měla strach. Ne z toho, že by jí ublížili, ale z toho, že si na ní budou v Diomiře divně ukazovat. Však ji tu vidí spousta horníků. Chovala se tak hloupě.
"Jsi hodná, nech to být, mi to tomu simulantovi donesem," odtušil její trápení někdo. A když zvedla hlavu, aby se na toho někoho vděčně usmála, pohltily ji opět ty prokleté oči. Přestala dýchat a chlad strachu vystřídalo neznámé horko.



"Jó, Ruzman je borec," prohlásil úplně vyčerpaný Gersep, když vyslechl Savildino ranní dobrodružství s vězni. Byl mírně přiopilý, protože se snažil za každou cenu udržet vzhůru nechutně vyhlížející kombinací kamenice s kávou, a vnímal jen napůl. I jeho si statkářka povolala jako záskok za zlikvidované služebnictvo, ale protože strávil noc na poli, kde - dle svých slov - oka nezamhouřil, po dvou hodinách štípání dřeva, úklidu dvorku a kydání hnoje už taky dodělával.
"No, to jsem úplně říct nechtěla," zadívala se na něj Savilda hodně kriticky.
"Hele, že brblá, nevadí. Kdo to tady nedělá? A on má právo, však je to mistr. Zastává těžkou práci. A navíc je to hrdina. Zachránil z dolu už kolik chlapů!"
"A hlavně kolik zachránil lihovců, co?" vmísila se do rozhovoru statkářka. Byla to milá kyprá čtyřicátnice, která byla posedlá úklidem kuchyně, a tak i teď, když se u ní Savilda s Gersepem stavili na oběd, kolem nich tancovala s hadrem a zametala prach. "Před odvozem do sagedarské banky jich určitě zachránil dost," dodala a až příliš rázně přejela hadrem jednu poličku, takže z ní shodila pepřenku, a spustila další vlnu nadávek. Savildě přišlo, že se od rána nezastavila.
"To není pravda!" vyjel Gersep. "Ruzman je poctivý a ve městě vážený. I hostinský z Kladiva před ním má respekt a dává mu vždy ten nejlepší stůl."
"Jo," přitakala statkářka, "ale to taky jen proto, že po Hejnočkovi je tady Ruzman ta hlavní studnice informací. Hejnočka ví o všem, co se děje mimo město, a Ruzman má zase pokrytou Diomiru a okolí. Ten plešoun, cos ho tam viděla, Savildo, byl jeden z jeho informátorů. Takový blbeček, co pořádně nechápe, co se kolem něj děje, ale sbírat informace umí, i když jim sám nerozumí."
Savilda asi myslela, že život mimo velkoměsto je takový jednotvárný, líný a nudný. Představovala si, že nikdo neintrikaří, nikdo proti nikomu nebrojí a každý odvádí svou podřadnou manuální práci svědomitě, protože mu omezená mozková kapacita nedovoluje chovat se nepoctivě. Za dva měsíce tady už sice zjistila, že se v mnoha ohledech zmýlila, ale až dneska poznala, kolik jí toho z života vlastně zatím unikalo a že toho nechápala mnohem víc, než si myslela.
"Tak co dneska večer?" prohlásil odhodlaně Gersep s pohledem upřeným na Savildu, když rázně uhodil sklenicí od energetické bomby do stolu. "Rozlučka s Hejnočkou bude velká. Včerejšek byl jenom chabý rozjezd. Většinu večera vykládal o tom, jaký je Quamos, a když jsem odešel, narychlo se opil s nějakými kumpány, ale dneska by to mělo být i s hudbou, dortem a spoustou dobrého pití, ne nějaké levné kamenice."
"Ne," odpověděla pomalu a pohlédla opatrně na statkářku. "Když mě tu nebude potřeba, šla bych si co nejdřív lehnout. Přece jen mě to tahání vozíku docela unavilo a to jsme jenom v půlce dne." Statkářka se na ni mile usmála s pochopením a začala vyprávět cosi o tom, že ona jako mladá únavu vůbec nepoznala a každý večer protancovala, ale Savilda ji vnímala jen napůl. Popravdě ani ona sama únavu necítila. Vlastně si přišla živější než kdy dřív. Celou cestu, co šla zpátky na statek, si přišla podivně nadšená a nemístně šťastná. Přemýšlela, co vlastně prožila, a pokaždé dospěla k jedinému vysvětlení: že ten divný stav měl k magii daleko a o žádné proroctví se nejednalo. Že se tak ztratila v těch očích, protože se do nich zbláznila. Že přestala dýchat vedle toho muže, protože mu celá propadla. A nechápala to. Rozhodla se proto ještě předtím, než vešla sem do kuchyně, že večer půjde do kravína a promluví si s ním. Nechtěla mu vyznat lásku, ani takové věci neuměla, ale chtěla zjistit, jak moc se mýlí. Možná ji jenom náhodně okouzlil, protože nečekala, že vězni na ni budou působit tolik lidsky. Nejspíš ji zkrátka jen převálcovalo tohle nové uvědomění a ona se s tím vypořádávala po svém. Ale věděla jistě, že dokud ho neuvidí znovu, odpovědi nenajde. A nechtěla za ním vyrazit zítra do dolů, co kdyby měl Ruzman nějaké připomínky.
"No, já tam vyrazím," řekl rozhodně Gersep. "Ale teď už půjdu spát,"prohlásil a zamířil ven. Ještě se chvíli dohadoval se statkářkou, jestli nemá přespat na statku, když je v takovém stavu, ale nakonec ji přesvědčil, že největší klid najde v Anežčině svatyni.
Neříkal tak úplně pravdu. Pochyboval, že by mu černé stěny a nepříjemné řeči matky přinesly klid, ale bylo to ideální prostředí, kde se mohl vzpamatovávat z odmítnutí.

"Jste tu zase," prohodil ledabyle, když se vbelhal do zšeřelé místnosti vyzdobené přesýpacími hodinami. U těch největších přímo naproti vchodu klečel muž v hnědém oblečení, hlavu zabořenou v dlaních. Jakmile slyšel, že ho Gersep oslovil, otočil se trhnutím ke dveřím a upřel na něj své unavené modré oči. Byl to Ruzman.
"Polední pauza?" zeptal se Gersep a skácel se na nejbližší lavici.
Ruzman přikývl. "Taky si od nich potřebuju oddychnout. Ode všech." Pomalu se zvedl a zamířil na lavici vedle Gersepa. Zněl jinak, než jak se prezentoval v práci a v hospodách. Jako by ve svatyni neměl potřebu skrývat svou bolest za pro něj tolik typické "vole" a Anežka mu ukázala, že lidi jsou taky jen živé bytosti, se kterými může jednat jinak než řvaním.
"Řekls to někdy někomu?" zeptal se po chvíli a skelný pohled upřel na vyčerpaného chlapce vedle sebe.
"Ten lazaret?" zamručel Gersep a promnul si oči, aby se trochu vzpamatoval. Nevadilo mu se s Ruzmanem bavit, i když většina města si od něj držela odstup. Ovšem teď byl natolik vyčerpaný, že by ho s chutí poslal zpátky do dolů. Neudělal to. Zvědavost zvítězila, a tak čekal, co mu předák z dolů odpoví.
"Neřekl jsem to ani svojí ženě. Vlastně nikdo tohle neví a mě by nenapadlo, že když se vrátím do Diomiry, narazím tu zrovna na tebe. Nemyslím si, že bys mě chtěl podrazit. Ale vím, že ti něco dlužím a já dlužím nerad. Když tě tu tak mám, nevymyslel sis, co bych pro tebe mohl udělat?"
Tohle Gersep nečekal. Vlastně vůbec nečekal, že se Ruzman stále užírá tím, co spolu zažili.
"Hele, byla válka, každý se snažil nějak přežít. Je to už rok a mou prací bylo léčit všechny raněné, takže se nic nestalo. Navíc, i kdyby, Mer stále patří, nebo aspoň tehdy patřil, ke Spojencům," uklidňoval Gersep Ruzmana, jak jen ho napadlo. Přemýšlelo se mu těžko a nebyl si jistý, jestli Ruzmanovy obavy chápe dobře, ale nic jiného ho zrovna nenapadlo.
"Jo, byli jsme spojenci," přikývl Ruzman opatrně a pleskl Gersepa přehnaně přátelsky po stehně. "Odvedls tam skvělou práci. Zachránil jsi život nejenom mně, ale i spoustě vojáků. Přemýšlel jsi o tom, že by ses stal knězem?"
Na Gersepa byl tenhle rozhovor až příliš náročný. Jistěže nepřemýšlel, že by se stal knězem. Město už kněžku má a ta je natolik chráněná svou temnou aurou, že nehrozí, že by umřela. Mávnul proto jen rukou a zívnul si. "Odpusťte, ale šel bych spát."
"No, jak myslíš, ale ve válce jsi byl hrdina. Nemusíš se teď skrývat v nějakém špinavém vězeňském městě jako pasáček dobytka. Až budeš potřebovat, dej mi vědět." S těmi slovy se zvedl a zamířil ven. "Doufám, že se uvidíme večer u Kladiva, vole," zahlásil ještě, když místnost opouštěl.
Pak Gersep osaměl. Ještě před chvílí si připadal, jako by ho po hlavě praštili palicí. Dívka, do které se zamiloval na první pohled, které zajistil úkryt a práci na statku a které vydobyl mezi místními alespoň trochu slušné postavení, mu řekla ne. Jistě, nezeptal se na její city, ale kdyby o něj stála, určitě by únavu překonala a vyrazila s ním aspoň na chvíli. Nebo by navrhla, že se spolu někam zašijou. Přišel do svatyně rezignovat. Věděl, že jenom tady na něj její odmítnutí dolehne tím správným způsobem, protože tady ho matka připravovala na tenhle den. Ještě včera večer ho varovala, že zahoří pro někoho jiného. Co když se to už stalo? Ale do koho? Do Gustava? Ať už si kladl sebevíc otázek, bolest tím nezmírnil. Naopak, teď už to nebyla jenom tupá rána palicí, ale přidala se k tomu řezavá bolest na prsou. Za to mohl předák. Nestál o žádné hloupé Ruzmanovy protislužby a už vůbec nechtěl, aby mu připomínal hrůzy z války. Všichni ho tu vítali jako hrdinu, když se téměř před rokem vrátil z polní nemocnice, ale on sám prožil první měsíc v Diomiře snad jen mechanicky a v otupění. Gustav byl možná expert na všechny zbraně a bojové taktiky, ale tolik smrti, krve a bolesti neuvidí nikdy. Gersep se rozhodl tuhle kapitolu násilně uzavřít. Po měsíci v transu strávil další měsíc v lihu a z Kladiva se téměř nehnul. Naštěstí ve městě s lihovcovými doly kamenice nikdy nedojde - ani za války. A ostatně tak se setkal po čase s Ruzmanem. Narazili na sebe u Kladiva, oba zapíjeli lazaret, oba ten stejný. A až po třech týdnech, co spolu pili u jednoho stolu, si uvědomili, že se vlastně znají. A že se znali vždycky, ale v lazaretu se vůbec nepoznali.
"Nabídl ti, že mě zabije," prolomil ticho zpěvný hlas a Gersep sebou trhl. Už na lavici pomalu usínal pohroužen do vzpomínek a najednou ho matka probrala, jako by ho polila ledovou vodou.
"Cože? Ne, to ne," bránil ho Gersep. Nic takového přece nenabízel. Snad.
"Ale ano," trvala na svém Anežčina kněžka. "Vždyť se tě ptal, jestli nechceš být knězem. A město už jednu kněžku má."
"To je blbost, matko. Navíc, co to děláš? Ty tady lidi jako odposloucháváš?"
"Anežka slyší a vidí všechno, co si lidé v jejím svatostánku říkají. Varovala mě. Ruzman je člověk, od kterého by ses měl držet dál a sám to víš nejlíp. Neřekls mi to, ale Anežka mi to ukázala. Že za války pracoval jako špion pro Merské království. To je ostatně to, co tu nemáš šířit, že ano? Že jsi vyléčil merského špeha na sagedarském území."
"Matko, určitě neměl za úkol sledovat nás, ale Mortikalu. Že byl na našem území, dává smysl. Vždyť tu bydlí! A navíc jsme byli s Merem spojenci, kolikrát to mám opakovat? Není to zrádce. A rozhodně by tě nikdy nezabil."
"No, už jenom fakt, jak moc se bojí, jestlis o něm něco nešířil, naznačuje, že to opravdu nebyla Mortikala, koho měl sledovat. Co když nás tu sleduje stále, hm? Díky sňatku s Naďou má merské občanství. Třeba to není jenom její příjmení, co přejal. Třeba je to i loajalita k merskému králi. A vůbec, co je to za muže, který si vezme ženino příjmení? Něco tají."
"Fajn, tohle je tvoje práce. Ty zjisti, co Ruzman tají, já se do toho motat nebudu. Jsem unavený, chci spát a rozhodně si nechci objednat ničí vraždu. Ale jestli mě nepřestaneš štvát, asi to zvážím."
Vyběhl ven. Jak si jenom mohl myslet, že mu zrovna tohle místo přinese klid? Venku ho oslnilo slunce, a tak se polomrtvý zkroušeně odšoural do hájku za svatyní, kde si lehl na měkkou zem a konečně zavřel oči. Dvě dobré hodiny se mu ještě nedařilo usnout, jak mu hlavou vířila Ruzmanova i matčina slova, vzpomínky na lazaret, ale i na všechno, co od té doby prožil v Diomiře. Možná se na Savildu tolik upnul právě proto, že ho válka rozebrala. Možná chtěl někoho za každou cenu ještě zachránit, aniž by u toho tekla krev. Možná chtěl najít někoho, kdo mu zaplní díru v životě. A možná ho přitahoval fakt, že jako Mortikalka je takové napůl zakázané ovoce. Když ji našel, vypadala tak nevinně. Vyhublá, unavená a zablácená. Doteď mu nebylo jasné, jak vlastně překonala Anežčiny slzy, ale až na vyčerpání byla úplně zdravá. Ale ztracená. Chtěl tu pro ni být a chtěl, aby tu ona byla pro něj. A že by mohl být knězem a ne pasáčkem. To Ruzman nepochopí. Když statkář po dlouhé době pořídil zase zvířata, bylo to jako splněný sen. On i Gustav se hned přihlásili, že se o ně budou starat, protože ani jeden nedokázali snést ty dlouhé dny bez náplně a beze smyslu. Chtěli něco dělat, ale něco klidného, co by jim přinášelo útěchu. Péče o živé tvory to dokonale splňovala. Gustav se potřeboval o někoho starat, aby nemyslel na bratry, kteří se ani po skončení války nevrátili, a Gersep potřeboval zaměstnat mysl něčím krásným, aby přebil tu krev.


Válka supů: Savilda I (2 měsíce po válce)

29. září 2018 v 23:24 Válka supů
"A představte si, milé děti, že ta hrstka anarchistů rozšířila po válce výrazně své řady. Tedy, dává to smysl, že ano? Král je úplný idiot - no co, teď už to říct můžu, když ho stejně každou chvíli svrhnou. Dokud spojenci nepřišli s tou tajemnou zbraní, nevěděl si rady, a prý dokonce nechal padnout hlavní město. Ale tomu zase nevěřím. Toho bohdá nebude, aby Quamos padl. Však uvidíte, pozítří se tam hned ráno vypravím a až se vrátím, všem vám povyprávím o magickém rudém městě, o alchymistické metropoli, jak se skví po válce v celé své kráse. Král možná selhal, ale Quamos je pevnost, nesmrtelná metropole, která tu bude ještě i pro vaše děti a děti vašich dětí."
V hospodě U Prastarého Kladiva bylo ten večer narváno. Bylo to snad poprvé po válce, co se atmosféra ve městě výrazně uvolnila a všichni za to vděčili jedinému člověku: obchodníku Hejnočkovi. Byl to takový pošuk, hodně upovídaný, a když na to přišlo, dokázal být nesnesitelný patriot. Nesnesitelný proto, že za své nové sídlo si vybral sagedarské pohraniční město, ale přitom pocházel z Merského království. Neminul den, kdy by tu místní nedeptal svými řečmi o tom, co všechno je v Meru lepší, a všechny ty povídačky o slávě Quamosu už lezly sagedarským pěkně na nervy. Byl to ale zdroj nejaktuálnějších a nejzajímavějších informací ze zahraničí, a tak si ho místní drželi sice od těla, ale stále poblíž. Tentokrát mu však všichni zobali z ruky.
"Co když je to nějaká kletba té zbraně?" pošeptal téměř neslyšně Gersep svému mladšímu příteli, zatímco zbytek hospody hypnotizovaně sledoval Hejnočku, jak horlivě gestikuluje při popisu rudých quamosských věží.
"Co?" zeptal se přítel, který ho vnímal snad jen napůl a stejně jako ostatní mladí v místnosti snil o slávě mocného města.
"No, přemýšlej," nenechal se odbýt Gersep. "Hřbitník padl, v Ákonově říši údajně dochází taky k nějakému přesunu vlády, teď ty zmínky o Quamosu. Co když je to kletba a zasáhne i Gas? Co když všechna království teď přijdou o svou jistotu, o svá hlavní sídla?" Neříkal to nijak vyděšeně, protože to ani nebyly jeho domněnky. Poslední dobou až moc času trávil s Gustavem, který válku prožíval snad nejvíc z celého města. Ostatně do boje odešli jeho otec i starší bratři, a on sám se proto začal zajímat o vojenství a zbraně všeho druhu. Před pár dny, když do města pronikly zvěsti o Quamosu, vyslovil tuhle domněnku o kletbě před Gersepem, a když Hejnočka svolal na dnešek tu schůzi, poprosil Gersepa, aby se ho na tu teorii zeptal. Přece jen jako obchodník, který cestuje, se musel setkat se stovkami teorií. A ideálně i s fakty. Ale Gersep si teď zoufale uvědomoval, že ho nejen neposlouchá jeho mladší společník, ale že by ho neposlouchal v zápalu vypravování ani sám Hejnočka. Neuspořádal schůzi proto, aby lidi děsil nějakými kletbami. Válka už byla za nimi, teď už mělo přijít jenom to lepší. Proto tu teď odhodlaně básnil o své výpravě do města vyvolených.
"Ale ti anarchisti," vrátil se Hejnočka ke své původní myšlence, "jsou tak drzí, že chtějí vytvořit mezi našimi zeměmi jazykové bariéry. Prý že obyvatelé Merského království jsou lepší než ostatní, jiný druh, vyspělejší, a tak by to měli dát najevo svými vyjadřovacími schopnostmi. Jako jo, jsme samozřejmě skvostní a úžasní, ale umělý jazyk k tomu nepotřebujeme. No, co je to za blábol, copak mluvím jako primitiv?" Pár lidí se zasmálo. "Kdepak," pokračoval Hejnočka. "Jsou to blázni. Už si před lety vymysleli nějaké své nářečí a jejich cílem je rozšířit ho jako úřední jazyk po celém Meru. No dokážete si to představit? Co kdybychom teď tady v Diomiře začali všichni mluvit jako tataři, hm? Co kdybychom si řekli, že nebudeme používat písmeno A, protože se nám nelíbí? Měli bychom snad šanci přesvědčit Sagedar, aby taky mluvil takhle hloupě?"
Gersep se usmál. O tomhle už slyšel dřív, že prý se v Merském království šíří nějaké uměle utvořené nářečí. V životě by ho ale nenapadlo, že by to měl být jazyk většiny. "Kdyby si to aspoň nechali třeba pro elitu, nebo já nevím - jako Zákon."
"Zákon?" zeptal se zmateně jeho přítel.
"No, jako ten jazyk. Kněží v Ákonově říši přece mluví Zákonem. Ne? Mají to blbé motto: Ákon je náš Zákon, aneb říkáme Ákonovu vůli," odfrkl si. "Jako kdyby jediní nejlíp věděli, co si náš bůh žádá. Ten hlavně chce, aby se lidi nechovali jako dobytci a koukni se kolem sebe."
Jenomže přítel už zase nevnímal a dál jen hypnotizoval Hejnočku, a tak se Gersep sebral a zamířil k jedinému člověku, ke kterému se žádné uvolnění atmosféry a zlepšení nálady nedoneslo: ke kněžce Anežčině.
Byla to věčně zachmuřená stárnoucí žena, protože skrz Anežčiny oči prý viděla všechny lži i zrady, co tu byly vyřčeny a vykonány, ale i ty, které teprve budou. Gersep prostě jen věřil, že nemá ráda lidi. I k němu se chovala jako k cizímu a to mu v žilách kolovala její krev.
"Matko?" ozval se Gersep tiše, ale jistě, když vstupoval do Anežčiny svatyně. Bylo to nádherné místo, taky na něj padlo nejvíc zdrojů a drahých kamenů, když se Diomira stavěla a nyní po válce rekonstruovala. Svatyně jsou vždy velmi ceněné a chráněné. Jsou to místa, kde lidé cítí propojení se svým bohem, najdou odpovědi, vyléčí svou duši a se schopným knězem nebo kněžkou vyléčí i fyzická zranění. V Sagedaru bylo nejvíc Andrejových svatyň, však to byl bůh kovář, poctivý a s úctou k předkům. Podle legend první sagedarský vládce pocházel z jeho linie a od té doby drtivá většina sagedarských uctívá právě Andreje. Diomiru však čekal jiný osud. Krásné rozlehlé městečko na hranicích s Mortikalou, kde řemesla, průmysl, léčitelství i zemědělství šly neúprosně vpřed a stále se zlepšovaly, si jako své sídlo vybrala Anežčina kněžka. Také je to příběh opředený tajemstvím. Prý sem přišla jako slepá vdova, která neviděla nic než to, jaký má kdo úmysl. Ať už na ni promluvil kdokoliv, slyšela za každou lží skrytou pravdu a za každou pravdou skrytý úmysl. Byl to dar od Anežky. A protože Andrejovi bylo zasvěcené celé okolí, město se rozhodlo mocné čarodějce obdarované samotnou Anežkou vystavět malý svatostánek, kde by mohla meditovat a provádět své rituály.
A teď byla ze svatostánku pořádná svatyně, větší než zchátralý kravín na druhém konci města. A i když jako každá svatyně nabízela útěchu, spojení s bohem i léčení, na lidi kolem působila děsivě a temně. Krásná, ale ponurá. Stěny z černého kamene dojem jen umocňovaly. A výzdoba uvnitř taky nebyla veselá. Anežka byla bohyní vychytralosti, přesvědčování a do jisté míry i získávání informací. Mnoho špionů pochází právě z řad anežčiných služebníků. Jejím symbolem bylo cosi, co nejvíce připomínalo přesýpací hodiny, a těmi byla svatyně v Diomiře naplněná k prasknutí. Byly všeho druhu a všech velikostí a měly symbolizovat, že všechno má svůj čas, že s trpělivostí člověk nejdál dojde a nakonec získá to, co potřebuje.
Před několika lety se novou kněžkou stala Gersepova matka. Už tak dost nevlídnou svatyni naplnila o to děsivější aurou, když začala hlásat, že Anežka žádá od lidí lstivost a podvody, že lidem přinesla noc jako dar, kdy mohou nejenom snít, ale i pod rouškou tmy konat, co by si ve dne netroufli. Gersep z ní šílel. Bál se jí jako malý kluk a teď na prahu dospělosti už ji prostě jenom nechápal. Zdálo se však, že byla naplno přesvědčená o tom, že skrze ni mluví Anežka a že nic z těch děsivých řečí není její výmysl.
"Matko? Koukám, že máš novou výzdobu," prohodil jen tak do šera, když si ve slabém světle magického ohně všiml, že mezi přesýpacími hodinami vykukuje několik děsivě působících masek. "Tohle je taky Anežčina vůle?" zeptal se a ukázal na obrovskou černou škrabošku.
"Celá tato svatyně je Anežčina vůle," odpověděla naprosto klidně žena svým až nečekaně zpěvným hlasem. "Kdyby si bohyně nepřála takové místo, těžko by se celé město shodlo na tom, že je potřeba takové místo vystavět a upravit," vysvětlovala zasněně a pomalu se ze stínů přišourala ke svému synovi. "Být Anežčinou kněžkou není jednoduché," povzdechla si a už už se nadechovala k další větě, ovšem Gersep ji přerušil:
"Ale ty jsi dost silná, abys to břímě unesla. Já vím. Já vím, už jsi mi to říkala několikrát. Že Anežčin kněz je jen tak silný, jak silný je jeho hlas."
"Když tvými zbraněmi jsou informace, musíš si získat dav."
"Jsi kněžka. Nemáš mít žádné zbraně. Máš pomáhat a léčit. Ale to je jedno. O tuhle práci už jsem se postaral já."
"I to byla Anežčina vůle. Dovedla mě sem, protože věděla, že léčitelem se staneš ty. Máš pro to lepší předpoklady, v lazaretu jsi odvedl skvělou práci. A já můžu v klidu fungovat jako Anežčino médium."
Gersep jen zakroutil hlavou. "Za chvíli jdu se zvířaty na louku, začíná se stmívat a Gustav bude chtít určitě vystřídat. Navíc mihoklamové už začínají být v kotcích nervózní. Takže… chtěl jsem… Chtěl jsem ti popřát dobrou noc a zeptat se, jestli… jestli se něco nezmění." Poslední slova dořekl nejistě. Nerad se na tyhle věci ptal, nerad se ptal , ale odpověď znát musel.
"Cítím, že se zamiluje. Ano, vzplane oslnivějším plamenem než Andrejův oheň," odpověděla vlídně.
"Ale ne do mě," dořekl zklamaně Gersep. "Protože to už by vzplanula dávno, že ano? Přijde někdo nový?"
Matka zavřela oči, ale po chvíli nenápadně zavrtěla hlavou. "To Anežka neví. Ví ovšem, že to může stát víc než jeden nevinný život. Drž se od té Mortikalky dál."


Ohromné město, vždy tolik živé a nádherné, zelo prázdnotou. Snad každý už dobře věděl, že není rozumné se v něm zdržovat, vždyť zničující útok mohl přijít každou chvílí. Ulicím teď vládl podivný klid. Slunce jim věnovalo stejně hřejivé paprsky jako kdysi, teď si však nikdo nestěžoval na to šílené vedro. Nikdo si vlastně nestěžoval už na nic, neprosycoval okolí svým hněvem, bolestí a strachem. Byl klid. Ti, co ve městě zůstali, se nezatěžovali přízemními lidskými emocemi, nevnímali válku, a i když věděli, jak moc je reálné, že Hřbitník padne, nepřipouštěli si smutek, jen dál pracovali na výzkumu, dokud měli kde. Dokud univerzita stála a poskytovala jim bezpečí, neměli důvod utéct jako obyčejní lidé. A pak slunce zmizelo, všechno nepřirozeně ztmavlo, jako by se ze světa vytratil veškerý život, a přihnala se bouře, prach, krev a ohlušující rány. A dotěrné luskání.
A tak jako se před jejíma očima zřítila věž univerzity, zhroutil se i tento sen. Lusknutím prstů. A znovu. Taky by je nezabilo, kdyby ji budili o něco šetrněji.
"Vstávej, Savildo. Slyšíš? Už jsi měla být dávno na poli, tak běž."
Až když po ní hodili kabát, uvědomila si, jak rozlámaná vlastně je. Také možná proto snila o válce. Když člověk usne v křesle, cítí se ráno jako na mučidlech.
Líně se protáhla, pomalu se oblékla a slepě vyrazila vstříc dalšímu chladnému ránu na venkově. Tohle byl teď její život. Druhý měsíc si hrála na děvečku na jakémsi statku v Diomiře.
Chtěla by si zakázat přemýšlet a vzpomínat, ale moc jiných věcí se na klidném venkově dělat nedají. A snu člověk neporučí.
Po už naučené stezce došla na pole zrovna včas, aby se setkala s Gustavem. Pasáček. Kdysi ho považovala z hloupého ubožáka, který si neumí ani zavázat tkaničku, ale ukázalo se, že má jako holka z velkoměsta zbytečně moc předsudků. Zrovna včera tady dívkám na poli vyprávěl o gorgádech. To jsou zbraně, se kterými se člověk ve městě jen tak nesetká. Tři trnové šlahouny a jeden speciálně upravený, aby se člověku zaryl pod kůži a napojil na jeho nervovou soustavu. Zní to děsivě, ale zároveň lákavě - mít takovou prodlouženou ruku, která je schopná lovit, trhat, zabít. Prý je to docela běžná zbraň, ale žádná holka tady se s ní nikdy nesetkala, a tak měl Gustav čím zapůsobit.
Dneska na pole přišel zase. Vedl za sebou menší stádo denního dobytka, které by měl co nejdřív odvést na louku, aby vystřídal Gersepa s nočními zvířaty, ale o tuhle chvilku, kdy se zastavil u holek a vyprávěl jim o zbraních, se obrat nenechal.
Když se však Savilda přiblížila, zjistila, že se Gustav něčemu směje.
"Jako jo, já vím, že jsou přepracovaní nebo že je to tak moc nebere, ale vypadá něco z toho jako kůň?" zasmál se a ukázal na krávy za sebou. "Já vím, že jsou teď všichni strážní úplně hotoví z tý nový vyhlášky. O tom jsem vám říkal? No, to už musíte znát dlouho, že jo, že se koně nesmí používat kvůli tomu, co se stalo u Gedonu… Tak si představte, že to vážně kontrolujou. Jdu si takhle na pole, za sebou krávy, najednou mě staví tříčlenná hlídka na ptanosech, co zrovna mířila do Diomiry, a že prý jestli nemám koně." Znovu propukl v záchvat smíchu. "Tak jsem jim řek, že mám jednoho v kapse, ale že z toho se asi žádná démonická nestvůra nestane. A ani jsem moc nekecal," chechtal se dál a z kapsy vytáhl vyřezávanou sošku koně. "No co, jsou to krásná zvířata, A když už na nich nesmím jezdit… Tedy, ptanosové jsou úžasní a silní, to jo, ale nejsou ani zdaleka tak elegantní."
"Abys z toho neměl problémy. Takhle by sis ze stráže srandu dělat neměl," napomenula ho s úsměvem Savilda a přidala se k ostatním dívkám na poli.
"Ale, ale, podívejme, kdo se taky ukázal," okomentoval Gustav její příchod. "No jo, mají toho dost, vždyť já to vím. Přišli o své bratry v boji, a ještě ke všemu jim čím dál víc svazujou ruce všemi těmi nařízeními pro větší bezpečí a zachování míru," odrecitoval ironickým tónem. "Možná teď taky neví co se svými životy. Možná ještě před pár měsíci byli hrdiny, co bojovali s Pretoriány, a teď je jedinou náplní jejich práce tohle. Kontrolujou vězně v pohraničních městech," povzdechl si a náhle posmutněl.
"Tohle jsem zase nechtěla," začala se omlouvat Savilda, ale sama cítila podobnou bolest. Gustav soucítil s vojáky a strážníky a ji bodla u srdce zmínka o Pretoriánech. Nikdy nepochopila, co se vlastně s elitní mortikalskou armádou stalo, že skončila rozmetaná u Gedonu. A nechápal to nikdo.
Tu chvilku trapného ticha, které mezi nimi zavládlo, nakonec přerušil Gustav, když usoudil, že by přece jen měl už vyrazit za Gersepem, ať nejsou noční zvířata moc unavená.
A tak se Savilda dala do práce. Byl čas sklizně, tudíž tu na všechny čekalo práce požehnaně. Avšak krátce poté, co zmizel Gustav, rázoval si to stejnou cestou zpátky unavený Gersep s překrásným stádem magických tvorů, což opět vyrušilo Savildu od nezáživné manuální dřiny.
Zatímco teď ve dne tedy louka vypadala se všemi těmi krávami zcela obyčejně a nezajímavě, v noci se na ní pásli světélkující mihoklamové, kouřoví nocisvědci, blýskavé perlusnyje a děsivé krchovušky. Savilda se na ně chodila ráda dívat - i proto, že ve velkoměstě se s tak pozoruhodnými zvířaty nesetkala. A teď po válce byl každý kus dobytka zatraceně vzácný. I Diomira pořídila dobytek jen velice nedávno, ani ne před dvěma týdny. Za takové nedostatkové zboží se už neplatilo drahými kameny, ale jídlem, alkoholem, drogami, zbraněmi nebo protislužbou - a taková protislužba mohla vypadat ve válce všelijak. Statkář se však teď dušoval, že dobytek pořídil v hlavním městě na velkém trhu za zcela normální lidskou cenu, a lidé mu radši věřili, aby nemuseli přemýšlet, k čemu se ten dobrák upsal. I tohle noční stádo koupil statkář za "normální lidskou cenu".
Jen co magická zvířata zmizela za háječkem, z nedalekého města se vznesl černý houf vran. To Diomira posílala vzkazy do okolí. Po vránách to nebylo bůh ví jak efektivní, protože zvířata se často zatoulají a vyčerpají, ale obchodníci teď moc necestují, samopíšící knihy podle válečných nařízení drží jenom kněží, alchymistické rychlozprávy se donesou zase jen k alchymistům a těch je po válce poskrovnu, posly může někdo přepadnout a vitorističtí golemové se za hranice Mortikaly nedostali. Vrány jsou proto nyní tou nejlepší volbou a Diomira jako nové informační centrum na hranicích a větší záchytný bod posílá a získává zpráv asi nejvíc. Některé vrány prý lítají až do hlavního města. Jedna však měla dneska velice kratičkou cestu. Rozhodla se přistát na poli Savildě u nohou. A když se pro ni Savilda sehnula, aby se podívala, komu je dopis určen, našla na něm své jméno. Naškrábané velice rychle.
"Á, to je určitě od té hlídky," utrousila přezíravě jedna starší babice, která na tomhle poli strávila snad celý svůj život. Postavila se rozhodně před Savildu, opřela se o hůl, aby se mohla pořádně vyprsit a zlostně se na dívku zadívala. "Museli zjistit, že si statkářka drží mortikalskou uprchlici," utrousila, jako by právě odhalila nějaké obzvlášť prohnilé tajemství.
"Já nejsem žádný válečný zločinec," ohradila se Savilda. Nikde se sice svým původem nechlubila, protože, pravda, žádná z okolních zemí neměla úplně jasno, jak s obyvateli padlé Mortikaly naložit, ale zatím se všechny vlády shodovaly na tom, že pokud nejde o vojáky nebo lidi ze signastorova dvora, nejedná se o zločince hodné trestu.
"No, to nevíš," pokračovala dál babice a provrtávala Savildu obzvlášť nepříjemným pohledem.
"Teta, nechte ji," pokusila se Savildu co nejlaksněji bránit jedna pomocnice. Kromě téhle babice tu byly samé Savildiny vrstevnice, které vlastně přátelství s Mortikalkou považovaly za ohromné dobrodružství. A v žádném případě nechtěly, aby je nějaká zapšklá baba o tohle dobrodružství připravila. Jenomže stařena se nenechala odradit a dál si mlela to své jako kolovrátek: "Víš moc dobře, že udatného Ákona už nyní zastává na safírovém trůně církevní vládce a ten jejich král už nemá žádnou moc. A církev půjde tvrdě nejen proti vlkodlakům, ale i proti takové verbeži, jako jsou Mortikalci. A co Mer? Král, co nechal padnout posvátný Quamos, určitě brzo přičichne ke kytkám. A nová vláda zrovna tak půjde proti všem zrádcům a Mortikalcům. A myslíš, že Saged se k tomuto nadčasovému smýšlení nepřidá? Taky vás požene anebo vyvraždí. Jen se koukni do dopisu, určitě už tě předvolávají. Viděly jsme, jak tudy projela hlídka, a ta je tu určitě kvůli tobě. Přijeli tě popravit."
Savilda se otřásla. Věděla, že je to hloupost, protože hlídka, která tudy ráno projela a hloupě se ptala Gustava na koně, vlastně nebyla hlídka, ale pravidelná kontrola, která sledovala, jestli vězni pracují, jak mají. V žádném případě tu nemohli být kvůli ní. Anebo ano? Roztřesenýma rukama dopis rozevřela.
"Je to jenom od statkářky," oddychla si Savilda a dopis opět srolovala. "Prý jim náhle onemocněla půlka lidí, a tak se mám vrátit a pomáhat dneska na statku."
Babice se ještě dožadovala nějakého důkazu, ale když ji Savilda nebrala na vědomí a jenom se k ní otočila zády, zavolala ještě cosi o "líné holce, co se vymlouvá," a pak zmlkla.


Básně - čtvrtá sbírka 2018, část 2. LÉTO I + LÉTO II

7. září 2018 v 19:44




LÉTO I: RÁZINDŽÍ

Jaký je to pocit, ty ztracená krásná dívko,
ignorovat svět, kterým denně procházíš?
Sama se dost nesnažíš,
jen prázdná místa nacházíš
a divíš se, proč konec je tak blízko.
Nevíš nic.


Význam (červen)

S láskou vzpomínám na dny ztracené,
kdy to bodavé slovo znamenalo jen chlad.
Byl to symbol prázdnoty a duše ztrápené
a pak ses mi jak přízrak do mysli vkrad.
A měníš význam...

Význam, co já nepoznala.
Co to znamená být uvězněný ve vězení.
Zatímco já o poutech psala
jak o romantickém bludu,
tys zakusil, že poetické to není.

Chybí mi dočista zoufalé výkřiky,
co vykreslují vzpomínky jak pochmurnou celu.
Ta nejdrsnější přirovnání použitá bezděky
se spoustou krve, viny a smrtících výstřelů.
Mění to význam...

Význam, v který nevěříš.
Nenapadlo by mě nikdy, že budu psát o vězení,
o tom pravém, kde teď sníš,
zatímco já stále píšu
a v metaforu tavím tvou rutinu denní.

Přeji si vrátit se do těch dob mrazivých,
neboť tělem mým třese teď víc než jen chlad.
Vzrušení, jako když topím se v očích tvých.
To slovo řve, jak nesmím tě milovat.
Změnilo význam...

Význam, jejž tak nenávidím.
Že trpět můžeš snadno doopravdy uvězněný
A zdi navždy nutí k pláči,
víc než je už neuvidím.
A jedno slovo, co už nezůstane beze změny.



Rázindží (červen)

Řeže na prsou a bodá v týle tenhle strach.
Víří v okolí a dusí jako popel v plicích.
Srdce bije splašeně, oči zaslepil prach.
Nejistota odráží se ve všech mých krocích.

Jste to vy!
Na druhé straně!
Miluju vaše stíny, dál čekám jen na ně.
Za závojem!
Můj tep zmatený!
Jak dostat mám se k padlým duším, jež jsou lapeny?

Řeže do očí, s myslí tančí jenom chtíč.
Jak rozervat závoj rukama, jež se třesou?
Z hedvábí ostnatý drát, za zády bič.
Svázané nohy těžko k cíli mě donesou.

Jste to vy!
Myšlenek stíny!
Já toužím stát se součástí vaší viny.
Za závojem!
Přijďte ke mně!
Pochybili jste, ale já jsem to zlé sémě.

I s tímhle břemenem vy žijete dál.
Já odrážím kal,
jsem zrcadlem zmatku,
jsem mysl v úpadku,
výkřik, co se z prsou ven dral,
ale za moc nestál.

I s tímhle břemenem našli jste klid.
Chci se umět modlit,
Chtěla jsem vás jenom poznat
do svého života pozvat,
avšak začíná tlít
ta, jež se snažila žít.



Sněm vlků a hadů (červen)

"Jen jsem Tě spatřil, tajil se mi dech."
"Jste pouze přízrak, tak jakýpak spěch?"
"Když jsem Tě spatřil, jsem jako bez duše."
"Kéž byste jen prošel, nevnímaje, netuše."

"Vždy Tvá blízkost duši mou zahřeje."
"Slova tak vábivá, má mysl sedře je."
"… Hladit Tvé jemné dlouhé vlásky…"
"Mohla bych propadnout svodům té lásky?"

"… Hladit tvoje krásné tváře…"
"To už vám nikdo neodpáře."
"… A líbat Tvé rty sladké…"
"Stojíme na lávce vratké."

"Když jsem Tě spatřil, o tom všem sním."
"Jste má nemoc i lék, to už teď vím."
"Až přijde chvíle, kdy políbit Tě smím."
"Že přeji si to, nikomu nepovím."



40 (červenec)

Je tu tak ticho, neslyším naše kroky.
Klid před bouří, co chystala se roky.
Jsme lapeni v prázdnu a zmámeni klidem.
Jen vítr dí jízlivě, že o život přijdem.
Udeří zvon! Raz, dva, tři…
Z tváře mé slzu setři.
Upřeli na nás pohledy lačné.
Ztraťme se v temnotě nekonečné.

Zapomněla jsem na život bez starostí.
S vlky utíkám po cestě z pastí.
Proč mé srdce splašené zase začalo bít?
Měla jsem jej vyrvat, v sítinách nechat hnít.
Ozval se hrom a zvon duní dál.
Je tohle láska, jakou sis přál?
Marníme své životy pod dohledem.
Přežít tuhle bouři těžko svedem.

A já chci z noci plášť,
černý háv
a temnotou tě obejmout.
Chci svoje křídla roztáhnout
a odehnat ten dav.

Chci milovat,
s vlky výt,
až tuhle propast překlenem,
až svět sežehnem plamenem,
já chci tě domů vzít.


(Inspirace Schwarz)


Sei entfacht (červenec)

Po tom všem jen vlečou mě od tebe,
od tvých polibků, něžných slov a vřelého objetí.
Promluvy do duše, jež zpraží mě vzápětí.
Však já přežiju, teď postarej se o sebe.

A klidně spi.

I kdyby mě bičovali, můj nářek ti nesmí v spánku bránit.
Já vím, že jsi strážce můj a přišel jsi mě chránit.
Láska tvá zocelí každičký můj nerv a sval.
Chci, aby ses přestal bát a snům se odevzdal.

Teď klidně spi.

Gott hat uns den Wahn gebracht.
Další slova zvíří prach.
Gott hat uns den Wahn gebracht.

Hned co jsem z jedné cely prchla, tys mě stáhnul do té svojí.
Láska něžně zvrácená není pro ty, co se bojí.
Můžu se odevzdat tvým veršům, co zahání strach?
Slova rozbuší mé srdce a zvíří další prach.

Gott hat uns den Wahn gebracht.

A po tom všem prý že nesmím tě vídat,
oni degradují naše pouto na ovoce zakázané.
Chci jen poznat muže, který po mně touhou plane,
a říct mu, že budu si ho hlídat.

Už klidně spi.


(Inspirace Kreuzfeuer)



Světluška (srpen)

"Děkuju osudu za naše setkání."
Slova, co říkáš mi, modlitbou zavání.
Prchla jsem od toho a teď jsem tu zase.
Nejsem nic víc než na piedestalu prase.

"Děkuju za nejúžasnější poznání."
Teď je to na mně, učinit doznání.
Klaníš se přede mnou jako před bohyní.
Úsměv je zvrácený a všechno zaviní.

Myslíš, že jsem tvojí světluškou v tmách.
Netušíš, že její svit šíří strach.
Jsem můra, již přiláká obdivu lesk.
V mysli věčný bol a v srdci stesk.




LÉTO II: IMYA NA STENE

Na konci nejsme nic víc než jen jména
nebo čísla nebo znaky.
Dusím se, chci na svobodu taky.
Za všechno trápení, co jsem způsobila
SOBĚ!
Zbylo mi srdce jako cela.
A na konci to srdce tvoje jméno sténá.


Praseodym kyslík tellur beryllium (srpen)

Nadešel čas.
Dým, co zakrývá zbytky našich krás,
víří tu kolem mě, halí mé tělo
a všechno, co shořelo a přežít nemělo.

Nadešel čas.
Fénix je překrásný prastarý ďas.
Koncept, že umřeš, abys žil dál,
je do nás vepsán, aby život se smál.

Nadešel čas.
Však i mě očistil ohně jas. (Žehu zdar!)
Žár, co mě sežehl, v mrazu mě nalezl.
Osud je hračička, znovu mě převezl.

Nadešel čas.
Stojím tu s úsměvem v očistci zas.
Tentokrát ráda bych navždycky hořela,
s tebou v objetí v tom dýmu zmizela.

Tohle není můj čas.
Po tvém boku dýchá se snáz.
Každičký večer chci usínat s tebou.
Josefe, jen k tobě mé myšlenky vedou.



Selhání (srpen)

Ach, temný přízraku,
ty jsi mé selhání.
Ztratit tě byl správný krok, nutný pro poznání,
co chci, čím jsem, kam směřuji,
ať instinktu důvěřuji.
Byl jsi cesta a ne cíl,
avšak i když ubývá sil,
chtěla jsem dál jít, dech zatajit
a nejspíš se o rozum už dočista připravit.

Stal ses pro mě živějším, nežs měl.
Jak trpěla jsem, jsi neviděl
a to je dobře, však jsi ve mně - ani nevíš
- vzbudil stvůru.
Neuvěříš.
Ani já nechci vzpomínat na tu noční můru
teď, když už jsem konečně vzhůru.

Ale já vždy tak napůl byla,
o to drsněji jsem o nás snila,
neboť každý sen jsem procítila,
každou chybu svou trpce prožila.

Teď jsi přízrak.
Zase pryč.
Jenom vzpomínkou na láskyplný kýč.
Přiznávám to znovu: selhala jsem zcela.
Nejvíc však lituji - omluvit jsem se chtěla.
A teď tu příležitost nemám a nic ti říct nemůžu.
Se slovy, co skládám, asi víc nezmůžu.

Toužím jenom uzavřít, co mě tu v srdci tíží,
neboť můj vlastní rozum s opovržením na srdce shlíží.
A teď jsi pryč a já nevím, jak najít klid,
když vím, že tě vídají, mluví s tebou a můžeš žít
dál někde bez mého zoufání.
Petře, odpusť mi tohle mé selhání.



Pomni (září)

V noci bdí, ve dne sní, duše zuří.
V živé tít, napůl žít, zdi se boří.
Je to prach, co povstal, aby dusil dál
a miloval.

Noc je den, živý sen - zakázaný.
Ona ví, trn jedový už čeká na ni.
Zbyl z ní prach, co bloudí světem dál,
aby lhal:

Že na výsluní teď nahřívá svůj hřbet,
k nebesům vzlétne mávnutím křídly hned.
Ale Bůh ji navždy opustil a zájem ztratil.
Prach zrodil se, jen aby za své hříchy platil.

Mysl spí, srdce lpí na svém klamu.
Zná minulost, svojí hloupost, ale k němu
prach svou cestu ubírá každým dnem dál,
strach poznal.

Oči slídí, lásku vidí, snad jim přejou.
Zla-dobra váhy zhroutí se záhy, ať se smějou.
Ona kráčí slepě za svým cílem dál.
Osud si hrál.

Tiše si líže rány, důsledky svých vin.
Světlušky osvětlují cestu pro Baryn.
K ráji ji vedou, v něm však svatého nic není.
V tom nebi pro ni nezbyl kámen na kameni.

Tiše se hroutí v nitru, chce už najít klid.
Rozpoutala, co už se nedá zastavit.
Tuší, že prach je a v prach se obrátí.
Přesto se za ním zase zítra rozletí.